44 / 300
42
jeho základních parametrů. Tato kapitola poskytuje stručný přehled parametrů, jejichž
úprava není zatím vyjasněna, a uvádí některé řešení, která se v této oblasti nabízejí.
První parametr se týká okruhu situací, ve kterých státy jiné než stát poškozený mo-
hou protiopatření využít. Jedná se o jakékoli situace, kdy dojde k porušení závazků
povahy
erga omnes
či
erga omnes partes,
jak předpokládá Návrh článků v článku 48?
Nebo je třeba, aby porušení mělo závažnou povahu, popř. aby zde existoval poškozený
stát, který by ostatní požádal o pomoc, jak navrhoval v roce 2000 Crawford? Nebo,
konečně, jsou kolektivní protiopatření možná jen tam, kde porušené závazky navíc
slouží k ochraně nejzákladnějších hodnot mezinárodního společenství a tvoří součást
ius cogens
, jak prosazuje např. Alland? Je jasné, že různé odpovědi vedou k různě širo-
kému pojetí kolektivních protiopatření, včetně protiopatření v reakci na porušování
lidských práv. První varianta by umožnila uplatnit kolektivní protiopatření v reakci
na porušení v podstatě jakékoli normy práva lidských práv, protože tyto normy stan-
dardně vytvářejí závazky
erga omnes
nebo
erga omnes partes.
Druhá a třetí varianta
by naopak protiopatření omezily na případy, kdy by porušování lidských práv mělo
masivní povahu, resp. když by porušená lidská práva spadala do
ius cogens.
Praxe zatím
svědčí spíše ve prospěch užšího výkladu (varianta 2-3), nezdá se ale, že by parametr byl
již s konečnou platností ustanoven.
Druhý parametr souvisí se vzájemným vztahem mezi kolektivními protiopatření-
mi a jinými nástroji a mechanismy zaměřenými na ukončení protiprávního jednání,
jež současné mezinárodní právo zná. Jedná se o mechanismus kolektivní bezpečnosti
OSN na straně jedné a zvláštní nástroje dostupné v rámci jednotlivých právních sub-
systémů mezinárodního práva na straně druhé. Pro právo lidských práv jsou relevantní
obě oblasti, neboť porušování těchto práv může vést ke spuštění mechanismu podle
kapitoly VII Charty a současně lidskoprávní subsystém disponuje svými specifickými
prostředky narovnání stavu, které jsou navíc někdy otevřeny i jednotlivcům (systém
mezistátních a individuálních stížností u Evropského soudu pro lidská práva aj.).
V prvním případě by se nabízel vztah subsidiarity, jaký funguje mezi sebeobranou
a kolektivním donucením. Státy či regionální organizace, které by se uchýlily ke kolek-
tivním protiopatřením, by tuto skutečnost písemně ohlásily Radě bezpečnosti a v pří-
padě, že by Rada vyhlásila vlastní sankce, by od protiopatření upustily. Tento postup
by mohl fungovat, ovšem pouze za předpokladu, že by se okruh situací, v nichž se
kolektivní protiopatření uplatňují, překrýval s okruhem situací spadajících pod kapi-
tolu VII Charty, popř. by byl užší než on.
86
V praxi se navíc vztah subsidiarity zatím
příliš neprosazuje – žádné formální informování Rady bezpečnosti neprobíhá, státy svá
protiopatření po vyhlášení sankcí Rady bezpečnosti neodvolávají a vykazují dokonce
tendenci jít nad rámec sankcí OSN.
86
To znamená, že jestliže by kolektivní protiopatření bylo možno využít v reakci na porušení jakéhokoli
závazku
erga omnes
či
erga omnes partes,
vztah subsidiarity by se nejspíše uplatnit nemohl, protože daná
protiopatření by se uplatňovala ve výrazně širším okruhu situací, než na jaké míří Charta OSN v článku 39.