SLP 07 (2014)

důraz na zveřejňování svých stanovisek v některém ze světových jazyků. Jak již bylo

řečeno výše, Katselli Proukaki ve své knize uvádí přes třicet případů, v nichž podle

jejího názoru došlo k využití kolektivních protiopatření.

Nejstarší případ, jehož za-

řazení může vyvolat pochyby, sahá až do roku 1853 (reakce na otroctví), většina se ale

týká období od 80. let do současnosti. Jde nejčastěji o protiopatření přijímaná USA,

evropskými státy, nebo Evropskou unií v reakci buď na porušení zákazu použití síly,

nebo na masivní porušování lidských práv. V posledním desetiletí lidskoprávní důvody

dominují, byť jsou často kombinovány s důvody jinými.

V období před přijetím Návrhu článků byla protiopatření v reakci na porušení lid-

ských práv přijímána spíše nepravidelně a také selektivně, při zohlednění politického

rozdělení tehdejšího světa. Např. v roce 1981 uvalily USA a západoevropské státy hos-

podářské sankce na Polsko a Sovětský svaz v odpověď na zavedení stanného práva a ná-

silné zásahy proti demonstrantům v Polsku. Kolektivní protiopatření měla v této době

obvykle plošný charakter a spočívala nejčastěji v omezení či přerušení hospodářských

vztahů. Nejaktivněji si počínaly USA, jež během studené zavedly války protiopatření

např. proti Ugandě v roce 1978 (reakce na masivní porušování lidských práv za vlá-

dy diktátora Idiho Amina) a proti Jihoafrické republice v roce 1986

(Comprehensive

Anti-Apartheid Act, reakce na posílení apartheidu). Trend přijímání kolektivních proti-

opatření posílil po skončení studené války v roce 1990. Současně započal postupný přechod

od plošných k cíleným opatřením. To se projevilo např. v protiopatřeních Evropské unie

vůči Jugoslávii, která byla vyhlášena ještě před tím, než na Jugoslávii uvalila sankce Rada

bezpečnosti OSN, a směřovala nejen vůči Jugoslávii jako státu, ale i vůči jejím hlavním

představitelům.

Po roce 2001 se kolektivní protiopatření stala jednou z preferovaných odpovědí

na masivní porušování lidských práv. Např. Evropská unie uvalila za toto období sank-

ce mj. na Barmu/Myanmar (odkaz na nezlepšování situace v oblasti lidských práv,

problém politických vězňů

), Bělorusko (periodické zhoršování stavu lidských práv

v zemi, zásahy proti politické opozici

), Libyi (násilí na civilním obyvatelstvu

Sýrie (násilí na civilním obyvatelstvu

), nebo Zimbabwe (omezování lidských práv,

KATSELLI PROUKAKI, E.,

op. cit.,

s. 90-209.

Např. sankce USA uvalené v roce 2005 na Súdán byly zdůvodněny jak nedodržováním lidských práv, tak

podporou mezinárodního terorismu. Viz US Department of the Treasury, An overview of the Sudanese

Sanctions Regulations, 25 July 2008.

Viz KREUTZ, J.:

Hard Measures by a Soft Power? Sanctions policy of the European Union 1981–2004

Bonn: Bonn International Center for Conversion, 2005.

Council Decision 2010/232/CFSP of 26 April 2010 renewing restrictive measures against Burma/

Myanmar.

Council Decision 2012/642/CFSP of 15 October 2012 concerning restrictive measures against Belarus.

Council Decision 2011/137/CFSP of 28 February 2011 concerning restrictive measures in view of the

situation in Libya. Opatření jdou nad rámec sankcí vyhlášených Radou bezpečnosti OSN v rezoluci 1970

(2011).

Council Decision 2011/782/CFSP of 1 December 2011 concerning restrictive measures against Syria.