![Show Menu](styles/mobile-menu.png)
![Page Background](./../common/page-substrates/page0038.jpg)
36
Arangio-Ruiz, se naopak k protiopatřením v obecném či kolektivním zájmu postavil
vstřícně. Jeho Návrh článků, který byl v roce 1996 přijat Komisí v prvním čtení, právo
uchylovat se k těmto protiopatřením implicitně potvrzuje.
45
Podle článku 47 Návrhu
jsou totiž protiopatření otevřena všem
„poškozeným státům“,
přičemž mezi poškozené
státy se na základě článku 40 řadí všechny smluvní strany mnohostranné smlouvy, dojde-
-li k porušení smluvního práva namířeného na ochranu kolektivního zájmu; a všechny
státy mezinárodního společenství, dojde-li ke spáchání mezinárodního zločinu.
46
Poslední zvláštní zpravodaj, James Crawford, kategorii mezinárodních zločinů
z Návrhu článků vypustil a pojem poškozený stát omezil na státy, jež jsou porušením
mezinárodního práva dotčeny individuálně či speciálně. To vyvolalo potřebu určit, zda
právo přijímat protiopatření připadá jen poškozeným státům, nebo zda se vztahuje
i na státy jiné než poškozené. Závěr, k němuž Crawford dospěl a který se odrazil ve fi-
nální verzi Návrhu článků, jsme viděli v předchozí kapitole. Zde nás zajímá samotná
příprava Návrhu a argumenty, které v jejím průběhu zazněly. Ve své třetí zprávě před-
ložené v roce 2000 zvláštní zpravodaj uznal, že otázka tzv. kolektivních protiopatření
(collective countermeasures), jak protiopatření přijímaná v obecném či kolektivních
zájmu nazval, není jednoznačná a vyžaduje hlubší analýzu.
47
Tu nabídl v jedné z příloh
ke zprávě,
48
ve které předložil přehled praxe států a na jejím základě konstatoval, že
praxe je
„spíše řídká a týká se omezeného počtu států“,
49
přesto
„existuje podpora pro názor,
že stát poškozený porušení mnohostranného závazku by neměl být ponechán při hledání
nápravy porušení osamocený“.
50
Řešením měla být situace, kdy by státy jiné než poškozené byly oprávněny přijí-
mat kolektivní protiopatření, ovšem pouze za pevně daných podmínek.
51
Pokud by
existoval přímo poškozený stát, mohly by jiné státy přijmout kolektivní protiopatření
jen na jeho žádost a s jeho souhlasem. Jestliže by naopak žádný poškozený stát neexis-
toval, jak tomu bývá v oblasti lidských práv, mohly by třetí státy využít protiopatření
tehdy, když by příslušné porušení závazků
erga omnes
(
erga omnes partes
) bylo závažné
a jasně prokázané. Vedle toho by státy byly vázány všemi tradičními podmínkami vý-
konu protiopatření, včetně proporcionality (ta by se posuzovala v souhrnu všech reakcí
45
Viz UN Doc. A/51/10, Report of the International Law Commission on the work of its 46th session, 6 May
– 26 July 1996, Official Records of the General Assembly, Fifty-first session, Supplement No. 10, par. 51-66.
46
Návrh článků z roku 1996 rozlišoval mezinárodní zločin (international crime) a mezinárodní delikt
(international delict). Zločinem byl
„an internationally wrongful act which results from the breach by a State
of an international obligation so essential for the protection of fundamental interests of the international
community that its breach is recognized as a crime by that community as a whole“
(článek 19 odst 2).
47
UN Doc. A/CN.4/507, Third report on State responsibility by Mr. James Crawford, Special Rapporteur,
15 March 2000, par. 114.
48
UN Doc. A/CN.4/507/Add.4, Third report on State responsibility by Mr. James Crawford, Special
Rapporteur, Addendum, 4 August 2000.
49
Tamtéž, par. 401.
50
Tamtéž.
51
Tamtéž, par. 402-406.