35 / 300
33
okruh následků porušení
ius cogens
a že tento okruh se přímo nedotýká možnosti jiných
než bezprostředně poškozených států přikročit k protiopatřením.
30
Institut závazků
erga omnes
se promítl do úpravy článku 48 Návrhu článků. Článek
konstatuje, že
„jakýkoli stát jiný než poškozený stát je oprávněn dovolávat se odpovědnosti
jiného státu /…/, jestliže porušený závazek se týká skupiny států včetně tohoto státu a je za-
ložen pro ochranu společného zájmu skupiny, nebo porušený závazek se týká mezinárodní-
ho společenství jako celku“
(odst. 1). Článek se vztahuje na státy, které nebyly porušením
mezinárodního práva poškozeny přímo, ale přesto jsou jím jinak dotčeny, neboť poru-
šený závazek se týkal mezinárodního společenství jako celku (
erga omnes
), nebo chrá-
nil společný zájem určité skupiny států (
erga omnes partes
). Závazky z práva lidských
práv mohou spadat do obou kategorií.
31
Obsah nároku států, jež nejsou porušením
mezinárodního práva přímo dotčeny, je užší než u poškozeného státu. Zahrnuje jen
právo žádat od odpovědného státu, aby ukončil protiprávní chování a nabídl příslušná
ujištění a záruky neopakování (podle článku 30 Návrhu článků) a aby poskytl, v zá-
jmu poškozeného státu, nebo beneficiářů porušeného závazku, plnou reparaci (podle
článku 31 Návrhu článků). V případě práva lidských práv se za beneficiáře primárně
považují jednotlivci, reparace by tedy měla být určena právě jim. Komentář nicméně
opět uvádí, že se jedná o prvek progresivního rozvoje, který nemá přímou oporu v me-
zinárodním obyčeji.
32
Článek 48 se nijak nevyjadřuje k tomu, zda státy jiné než stát poškozený mají právo
přijímat protiopatření. Této otázce je věnován samostatný článek 54, který tvoří sou-
část kapitoly II třetí části Návrhu článků zaměřené právě na protiopatření. Článek 54
praví:
„Tato kapitola se nedotýká práva jakéhokoli státu, oprávněného podle článku 48 od-
stavec 1, dovolávat se odpovědnosti jiného státu, provést zákonná opatření proti takovému
státu k zajištění ukončení porušení a reparace v zájmu poškozeného státu nebo beneficiářů
porušeného závazku.“
Komentář vysvětluje, že ne zcela jasná dikce ustanovení odráží
pochyby o tom, zda se již na mezinárodní scéně zformovalo pravidlo, které by pro-
tiopatření přijímaná v obecném či kolektivním zájmu, včetně protiopatření v reakci
na porušování lidských práv, povolovalo. Praxe je údajně
„omezená a spíše zárodečná“.
33
Komentář cituje několik případů ze 70. – 90. let, ve kterých státy přijaly protiopatření
ve snaze přimět jiný stát, aby přestal porušovat významné mezinárodněprávní závazky
– velká část těchto závazků byla právě z oblasti lidských práv.
34
Cituje i některé případy,
30
Článek 41 Návrhu lze číst tak, že státy, které mají na základě současného mezinárodního práva právo
uchýlit se k protiopatřením, by tohoto práva měly využít, a to ve vzájemné spolupráci (odst. 1). O tom,
které státy toto právo mají, již ovšem článek 41 neříká nic.
31
Jako příklad závazků
erga omnes partes
uvádí Komise závazky z regionálních smluv na ochranu lidských
práv, mezi závazky
erga omnes
figurují závazky na ochranu základních lidských práv. UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 320 a 322.
32
Tamtéž, s. 323. Progresivní rozvoj je v tomto případě podle Komise ospravedlněn tím, že
„poskytuje
nástroj na ochranu společenství nebo dotčených kolektivních zájmů“.
Tamtéž.
33
Tamtéž, s. 351.
34
Tamtéž, s. 351-353.