34 / 300
32
odpovědi by nasvědčovalo tradiční nastavení odpovědnosti státu, proti naopak mluví
specifická povaha lidskoprávních norem a závazků, které na jejich základě vznikají.
Závazky z práva lidských práv nemají na rozdíl od závazků převažujících v mnoha
jiných oblastech mezinárodního práva čistě bilaterální povahu, ale povahu
erga omnes
(u obyčejových norem)
,
popř.
erga omnes partes
(u smluvních instrumentů). Institut
závazků
erga omnes
byl poprvé zmíněn v rozsudku Mezinárodního soudního dvora
ve věci Barcelona Traction z roku z roku 1970. MSD zde uvedl, že
„existuje zásadní
rozlišení mezi závazky státu vůči mezinárodnímu společenství jako celku a závazky vzni-
kajícími vůči jinému státu /…/. Závazky prvního typu jsou ze samotné své podstaty věcí
všech států. Vzhledem k významu práv, jichž se tyto závazky týkají, mají všechny státy práv-
ní zájem na jejich ochraně; jde o závazky
erga omnes
“.
26
Některé normy práva lidských
práv se navíc řadí mezi imperativní normy mezinárodního práva (
ius cogens
).
27
Tyto
normy jsou hierarchicky nadřazeny normám ostatním, platí pro všechny státy světa
a nelze je smluvně derogovat. Institut
ius cogens
se nejprve prosadit v rámci smluvního
práva (články 53 a 64 Vídeňské úmluvy o smluvním právu), dnes se ale vedou diskuse
o tom, nakolik ovlivňuje, spolu s kategorií závazků
erga omnes,
úpravu odpovědnosti
státu a donucení, včetně protiopatření.
Návrh článků oba instituty (
ius cogens, erga omnes
) do jisté míry zohledňuje. Institut
ius cogens
ovlivnil kapitolu III části II Návrhu, která pojednává o
„závažných porušeních
závazků podle imperativních norem obecného mezinárodního práva“.
Kapitola stanoví, že
závažná porušení kogentních norem, spočívající v hrubém nebo soustavném neprovádě-
ní závazku vzniklého z imperativních norem, vyvolává zvláštní důsledky pro třetí státy.
Ty mají povinnost spolupracovat s cílem dosáhnout ukončení porušení, neuznat situaci
tímto porušením vyvolanou a neposkytnout pomoc či podporu pro udržení protiprávní
situace (článek 41). Úprava by pochopitelně dopadla i na závažná porušení těch lidských
práv, která spadají do
ius cogens.
28
Článek 41, jak uznává i sama Komise pro mezinárodní
právo, se jen zčásti opírá o formující se obyčej, spíše je ale
„odrazem progresivního vývoje
mezinárodního práva“.
29
Prakticky všechna relevantní praxe se navíc váže k zákazu použití
síly či právu národů na sebeurčení, a je tak otázka, nakolik pevně usazené je pravidlo
v oblasti jiných kogentních norem, včetně těch lidskoprávních. I v případě, kdy by ta-
kové pravidlo již mělo pevný právní základ, je ostatně zřejmé, že zakotvuje jen omezený
26
Barcelona Traction, Light and Power Company, Limited (Belgium v. Spain)
, Judgment, ICJ Reports 1970,
para. 33. Viz též RAGAZZI, M.: The Concept of International Obligations Erga Omnes. Oxford:
Oxford University Press, 2010.
27
Viz též ORAKHELASHVILI, A.: Peremptory Norms in International Law. Oxford: Oxford University
Press, 2006.
28
Srov. BIANCHI, A.: Human Rights and the Magic of Jus Cogens. In:
European Journal of International
Law
, 2008, roč. 19, s. 491-508..
29
UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 287.