32 / 300
30
jednání, jež by mohlo situaci vyřešit (článek 52 odst. 1 Návrhu článků). Požadavek
má zajistit, aby protiopatření byla využívána jen v krajních případech, kdy stát nemá
jinou možnost, jak splnění závazku ze strany jiného státu vymoci. Současně by měl
dát šanci provinilému státu, aby své pochybení napravil, resp. dal najevo ochotu tak
učinit (a dojednal s poškozeným státem podmínky, za nichž se tak stane). V případě,
kdy by si varováním, že chystá protiopatření, mohl poškozený stát přivodit újmu, ne-
musí k němu přistupovat a může
„učinit taková naléhavá opatření, jaká jsou nezbytná
pro ochranu jeho práv“
(článek 52 odst. 2 Návrhu článků). To ho nezbavuje povinnosti
vyzvat provinilý stát ke splnění jeho závazků. Snaha vyhnout se užití protiopatření
tam, kde jsou k dispozici jiné nástroje, motivuje rovněž požadavek, aby se státy neu-
chylovaly k protiopatřením, popř. aby jejich výkon přerušily, je-li spor řešen soudně.
Druhé omezení vlastního výkonu protiopatření tvoří zásada proporcionality, podle
níž
„protiopatření musejí být přiměřená k utrpěné újmě, berouce v úvahu závažnost mezi-
národně protiprávního chování a daných práv“
(článek 51 Návrhu článků). Zásada má
zajistit, že protiopatření budou sledovat svůj legální cíl a poškozený stát jejich výkonu
nevyužije např. k tomu, aby si se státem provinilým vyřídil účty. Existence podmínky
proporcionality je široce přijímána, její výklad ale jednoznačný není. Spory se vedou
především o to, vůči čemu by protiopatření vlastně měla být přiměřená. Návrh článků
mluví o
„utrpěné újmě“.
Část autorů tento přístup nepovažuje za dostatečný. Např.
Mitchell a Kelly navrhují, aby se přiměřenost hodnotila ve vztahu ke sledovanému
cíli, tj. k vynucení plnění mezinárodně právních závazků.
20
To by znamenalo, že vedle
závažnosti újmy by zřejmě bylo třeba brát v úvahu též typ provinilého státu, neboť
donucení velmocí by vyžadovalo jiné prostředky než donucení menších států. Druhým
sporným momentem je způsob, jakým má být přiměřenost určována. Již od případu
Naulilaa
se hojně využívá test zjevné nepřiměřenosti (out of proportion), ne ve všech
případech se ale postupuje podle něj.
21
Poslední soubor podmínek vymezuje kategorie protiopatření, která jsou zakázána.
Tato úprava se vyvinula až v moderním mezinárodním právu, byť již arbitrážní nález
ve věci
Naulilaa
zdůrazňoval, že protiopatření jsou vázána hlediskem lidskosti. To se
ale vztahovalo spíše ke způsobu, jakým byla protiopatření realizována. Naopak v dneš-
ní době je důraz kladen na určení okruhů právních norem, které nesmějí být protiopa-
třeními dotčeny. Návrh článků (článek 50) takových okruhů identifikuje celkem šest
a dále je dělí do dvou kategorií. První kategorie zahrnuje
„určité závazky, které na zákla-
dě své povahy vůbec nesmějí být předmětem protiopatření“.
22
Sem spadá závazek zdržet se
hrozby silou a použití síly v souladu s Chartou OSN, závazky na ochranu základních
20
KELLY, M. J.: Time Warp to 1945 – Resurrection of the Reprisal and Anticipatory Self-Defense
Doctrines in International Law. In:
Journal of Transnational Law & Policy
, 2003, roč. 13, č. 1, s. 1-39;
a MITCHELL, A.D.: Law of Reprisals. Does One Illegality Merit Another? The Law of Belligerency
Reprisals in International Law. In:
Military Law Review
, 2001, roč. 170, s. 156.
21
Gabčíkovo-Nagymaros Project, op. cit.,
para 87.
22
UN Doc. A/56/10,
op. cit.,
s. 333.