39 / 300
37
na protiprávní jednání). Určitou kritiku návrh sklidil již při projednávání v Komisi pro
mezinárodní právo,
52
větší výhrady ale vznesly státy.
53
Ve světle jejich komentářů bylo
ustanovení týkající se kolektivních represálií nahrazeno záchrannou klauzulí článku 54.
Vedle jednotlivých zvláštních zpravodajů Komise pro mezinárodní právo se k otázce
protiopatření přijímaných v reakci na porušování lidských práv, či v obecném a kolek-
tivním zájmu, vyjádřili někteří představitelé nauky. Např. Denis Alland z Univerzity
Paris II-Assas kritizuje článek 54 Návrhu článků za to, že tato protiopatření váže jen
na institut závazků
erga omnes
a nijak nevyužívá konceptu
ius cogens.
Autor přitom
bohuže nevysvětluje, jak by toto alternativní pojetí mělo vypadat a k jakým závěrům
by jeho aplikace vedla.
54
Kriticky se k Návrhu článků staví rovněž Margo Kaplan
z Rutgers School of Law, její důvody jsou ale jiné. Autorce vadí, že Návrh volí poměr-
ně úzké pojetí poškozeného státu a že v něm není obsaženo explicitní uznání legality
kolektivních protiopatření přijímaných v reakci na závažná a dobře doložená poruše-
ní určitých základních závazků, včetně závazků z práva lidských práv.
55
Kaplan také
upozorňuje na to, že záchranná klauzule článku 54 Návrhu článků může být nakonec
nebezpečnější než uznání legality kolektivních protiopatření, neboť v důsledku otevře-
nosti závěrů
„je v zájmu mocných států,
aby uplatňovaly kolektivní protiopatření s cílem
prosadit svá práva v praxi a tímto způsobem pozměnit (mezinárodní) právo“.
56
Ještě méně shovívavě k článku 54Návrhu článků přistupují autoři, kteří se domnívají,
že mezinárodní právo již institut protiopatření přijímaných v obecném či kolektivním
zájmu v určité podobě obsahuje. K tomuto proudu se hlásí např. Martin Dawidowicz
z Univerzity v Oxfordu,
57
N. Jansen Calamita z Univerzity v Birminghamu,
58
nebo
Elena Katselli Proukaki z University of Newcastle.
59
Všichni uvedení autoři předkládají
bohaté příklady z praxe, které podle jejich názoru potvrzují, že kolektivní protiopatření
se v reálném životě mezinárodního společenství již několik desetiletí běžně uplatňují,
a Komise pro mezinárodní právo pochybila, když to v Návrhu článků nereflektovala.
Např. Katselli Proukaki uvádí třicet tři případy, ve kterých mělo dojít k použití pro-
52
UN Doc. A/55/10, Report of the International Law Commission on the work of its fifty-second session,
1 May – 9 June and 10 July – 18 August 2000, Official Records of the General Assembly, Fifty-fifth
session, Supplement No. 10, par. 355-357 a 364-373.
53
Viz UN Docs A/CN.4/515 (a Add. 1-3), State responsibility, Comments and observations received from
Governments, 19 March 2001 (3 April, 1 May, 28 June 2001). Státy se odvolávaly zejména na možnost
zneužití institutu, nevyjasněnost vztahu ke kolektivnímu mechanismu OSN a absenci relevantní praxe.
54
ALLAND, D.,
op. cit.,
s. 1237-1239.
55
KAPLAN, M.,
op. cit.,
s. 1902-1933.
56
Tamtéž, s. 1930.
57
DAWIDOWICZ, M.: Public Law Enforcement Without Public Law Safeguards? An Analysis of State
Practice on Third-Party Countermeasures and Their Relationship to the UN Security Council. In:
British
Yearbook of International Law
, 2007, roč. 77, s. 333-418.
58
CALAMITA, J.N.: Sanctions, Countermeasures, and the Iranian Nuclear Issue. In:
Vanderbilt Journal of
Transnational Law
, 2009, vol. 42, s. 1393-1442.
59
KATSELLI PROUKAKI, E.: The Problem of Enforcement in International Law, Countermeasures, the
Non-Injured State and the Idea of International Community. Routledge, 2011.