41 / 300
39
tření mají a mohou být přijímány jen státem, který byl poškozen mezinárodně protipráv-
ním jednáním“
;
63
navíc údajně odporují požadavku proporcionality. Čína dále varovala
před hrozbou zneužití institutu ze strany mocných států, které by jej mohly využívat
jako záminky k zásahu do vnitřních záležitostí států slabších. Obdobné, byť podstat-
ně podrobněji rozvedené námitky vzneslo Mexiko. I ono zdůraznilo riziko zneužití
institutu a dále upozornilo na ne zcela jasný vztah mezi kolektivními protiopatřeními
a kolektivním mechanismem OSN. Podle Mexika
„by bylo neakceptovatelné zavést me-
chanismus, který by změnil systém kolektivní bezpečnosti zakotvený v Chartě a povolil by
přijímání kolektivních protiopatření, jednostranně rozhodnutých, bez zásahu ústředního
orgánu mezinárodního společenství“.
64
Mexiko navíc jasně uvedlo, že daný institut ne-
považuje za součást platného mezinárodního práva.
65
Vstřícnější postoj ke kolektivním protiopatřením zaujaly některé západní státy.
66
Např. Španělsko vyjádřilo otevřenou podporu legalitě protiopatření v obecném zájmu
přijímaných při absenci poškozeného státu.
67
Obdobně Polsko uvedlo, že protiopatře-
ní přijímaná třetími, nepřímo poškozenými státy, směřující k ukončení protiprávního
chování spíše než k dosažení odškodnění, mají oporu v obyčejovém právu.
68
Institut
kolektivních protiopatření podpořila i Francie, která ale navrhla pojímat jej relativně
úzce. Protiopatření by bylo možno přijímat jen v reakci na
„závažná porušení závazku,
který se týká mezinárodního společenství jako celku a je podstatný pro ochranu základ-
ních zájmů tohoto společenství“,
69
což by z úpravy vyřadilo protiopatření na ochranu
kolektivního zájmu určité skupiny států (při porušení závazků
erga omnes partes
).
Protiopatření by se navíc měla zaměřit na situace, kdy neexistuje poškozený stát, a po-
máhat tak individuálním obětem, jež by jinak měly velmi omezené šance dosáhnout
zlepšení stavu. Ideální sférou pro kolektivní protiopatření z pohledu Francie by tak
byla právě oblast základních lidských práv, která dané znaky naplňuje.
Komentáře států předložené v Komisi pro mezinárodní právo jsou zajímavé, vážou
se ale na konkrétní návrh (Crawfordův text z roku 2000) a navíc je dodala jen malá
část členů mezinárodního společenství. Komplexnější představu o postojích států na-
bízí reálná praxe a reakce na ni. Problémem zde je rozptýlenost a obtížnější dostupnost
zdrojů, jež by reakce zachycovaly – to pak favorizuje bohatší země, které kladou větší
63
UN Doc. A/CN.4/515, State responsibility, Comments and observations received from Governments,
19 March 2001, s. 74.
64
UNDoc. A/CN.4/515/Add. 1, State responsibility, Comments and observations received fromGovernments,
Addendum, 3 April 2001, s. 10.
65
Tamtéž, s. 10. K obdobnému závěru, ve vztahu k opatřením přijímaným v obecném zájmu za neexistence
poškozeného státu, dospělo Japonsko (UN Doc. A/CN.4/515,
op. cit.,
s. 89).
66
Postoj ovšem nebyl jednotný, jak je zřejmé např. z váhavého komentáře Rakouska (UN Doc. A/CN.4/515,
op. cit.,
s. 72 a 88-89).
67
UN Doc. A/CN.4/515,
op. cit.,
s. 54.
68
Tamtéž, s. 18-19.
69
UNDoc. A/CN.4/515/Add. 2, State responsibility, Comments and observations received fromGovernments,
Addendum, 1 May 2001, s. 15.