84 / 300
82
V tomto ohledu se opět projevuje určitá unikátnost lidskoprávních smluv, jejichž
právní ratio není čistě mezinárodněprávní.
25
To ale neznamená, že ustanovení Vídeňské
úmluvy na výklad Úmluvy nelze použít. V judikatorní praxi soudu však vidíme, jak
Soud význam jednotlivých pojmů reflektuje ve vyvíjející se praxi států. V tomto směru
nelze souhlasit s Wildhaberem,
26
který tvrdí, že při použití pojmu evropský konsensu
se lze opřít o čl. 31 odst. 3 písm. b a c VÚSP.
27
Wildhaber poznamenává, že to sice není
přímý odkaz k použití komparativní metody výkladu, ale v každém případě taková
metoda není vyloučena. Jednotlivé pojmy, které Soud ve své judikatuře vykládá (a tím
jim dává také mnohdy nový význam), jsou pojmy autonomní zejména v celé „atmo-
sféře“ acquis Úmluvy – ať se jedná o pojmosloví hmotněprávní – právo na život, právo
na spravedlivý proces, svoboda vyznání, rodinný život, soukromý život, vlastnictví, či
procesněprávní – oběť, vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jurisdikce atd.
V tomto ohledu Soud také mnohdy zdůrazňuje svou „terminologickou“ nezávislost
na axiologickém pojetí pojmů užívaných národními právními řády. Problematika ev-
ropského konsensu ale na druhou stranu ukazuje, že v mnohých případech Soud chce
chápat význam některých pojmů, a tím i způsob ochrany lidských práv ve světle obec-
ně přijatého způsobu, tak jak to činí většina členských států Rady Evropy.
Pro určité uchopení pojmu evropský konsensus je samozřejmě podstatný komparativní
pohled. VÚSP sama také hovoří o „praxi států při provádění úmluvy“ jako doplňkovém
prvku pro interpretaci mezinárodní úmluvy. Bylo by tudíž
prima facie
logické sledovat, jak
na danou otázku pohlížejí státy, smluvní strany Evropské úmluvy. Tento pohled, logický
a správný pro interpretaci mezinárodních úmluv tvořících práva a povinnosti mezi státy,
28
je však v situaci mezinárodních smluv lidskoprávních poněkud pochybný. Domníváme
se totiž, že vzhledem k povaze
29
lidskoprávních smluv nelze čistě vlastní praxi státu brát
potaz. Za prvé proto, že je velice obtížené definovat, zda „praxe“ (a jaká praxe) se týká pro-
vádění lidskoprávní smlouvy a za druhé především proto, že samotná tato praxe se může
stát předmětem posuzování mezinárodního lidskoprávního soudu, Evropského soudu pro
lidská práva. John L. Murray tímto vyvolává přímo otázku legitimity použití takového in-
25
Ochrana lidských práv je spíše charakteru vnitrostátního, zejména z pohledu přímého domáhání se ochrany.
Až neschopnost státu poskytnout účinnou ochranu na vnitrostátní úrovni vyvolala potřebu mezinárodněp-
rávní úpravy.
26
WILDAHABER, L.,
op. cit.,
s. 252-253.
27
Čl. 31 odst. 3 písm. b) a c) VÚSP.
„
Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel na:
b) na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran týkající se jejího výkladu
c) na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami.
“
28
Praxe států jistě tvoří významný prvek pro výklad mezinárodní smlouvy. Pokud ji totiž nelze hodnotit
jako jednání státu porušující smlouvu, je pak dotvářením či přetvářením smyslu jednotlivých ustanovení.
O takovou praxi se pak může (nejen) mezinárodní soudní orgán opřít při hodnocení, zda došlo či nešlo
k porušení smlouvy.
29
Kdy práva a oprávnění jsou přiznána jednotlivcům a povinnosti smluvním stranám – státům.