SLP 07 (2014)

daného pojmu na úrovni národní legislativy.

Řečeno jinak, dojde-li Soud k závěru,

že

v dané otázce (již) existuje Evropský konsensus, znamená to pro něj, že odlišné vnímání

daného pojmu nabízené státem (odpůrcem), tímto vyvolává porušení Úmluvy. Takovým

přístupem tak Soud postupně (s větší či menší silou) sjednocuje úroveň „ochrany“ lid-

ských práv na Evropském kontinentu. Zároveň však stírá (a potlačuje) určité rozdíly

v oblasti historických, kulturních, společenských, morálních a etických hodnot.

ͻ. Budoucnost evropského konsensu

Obtížně lze prezentovat budoucnost (budoucí použití, budoucí vývoj) institutu

(tedy spíše interpretační pomůcky), který, byť už je Soudem používán více než tři-

cet pět let, stále ještě nedospěl ke svému jednoznačnému terminologicko-definičnímu

ustálení. Lze si však představit několik scénářů. Za prvé (scénář „petrifikující“) – Soud

dospěje ve své judikatuře k určitému definičnímu uchopení, čímž zaručeně přispěje

k možné předvídatelnosti svých rozhodnutí. Tím ale Soud zároveň ztratí svůj znač-

ný manévrovací prostor a volnost v interpretačních možnostech. Za druhé (scénář

„konstantní“) – praxe Soudu v používání této interpretační pomůcky zůstane i nadále

neměnná. Terminologické vymezení evropského konsensu, a tím i jeho způsob použití

bude nadále zastřen ve Štrasburské mlze. Dříve minimální standard ochrany lidských

práv v Evropě bude postupně dále rozšiřován

a standardizován.

Manévrovací pro-

stor Soudu nebude nikterak omezen, argumentačně-interpretační váha odůvodnění

rozsudku bude však v mnohých případech vrtkavá jako u některých rozsudků stávají-

cích. Za třetí (scénář „bez limitní“) – Soud již nebude hledat evropský konsensus mezi

většinou evropských států, postačí mu zcela, že danou otázku upravují pouze některé

státy (u zbylých úprava absentuje). Bude-li úprava v těchto státech spíše jednotná,

evropský konsensus bude moci být označen za existující (navzdory neexistující úpravě

Případy Marckx proti Belgii, Dudgeon, proti Spojenému Království, A.B.C. proti Irsku a další.

S tím, že argumentační překonání o takovém závěru je vždy velice vrtkavé a záleží pouze spíše na jakémsi

vnitřním pocitu o přesvědčení, že to evropský konsensu

opravdu

existuje.

Může být samozřejmě otázkou osobního názoru, zda je to dobře či špatně. Viděno optikou základního

hesla EU (Jednota v rozmanitosti), tak dochází k jistým ztrátám právní kultury, byť v oblasti ochrany

lidských práv.

Jistě zajímavá by byla studie zkoumající, nakolik členské státy Rady Evropy poskytují v současné době

ve svých právních řádech ještě vyšší ochranu lidským právům a nakolik tato ochrana již byla „pohlcena“

štrasburským mechanismem.

Tato unifikace (standardizace) již dle našeho názoru probíhá také v procesní rovině, např. dodatkovým

protokolem 16 nově danou možností pro Ústavní/Nejvyšší soudy smluvních stran obrátit se na Evropský

Soud pro lidská práva s žádostí o poradní posudek. Tento procesní prostředek primárně určen k ome-

zení vysokého nápadu stížností na Soud, lze rovněž velice dobrým způsobem využít ke „standardizaci“

ochrany lidských práv. Zatímco je v současné době Soud omezen jasnými konturami projednávané kauzy,

v případě obecně položené „předběžné otázky“ může Soud předložit obecněji formulované interpretační

závěry (nezávazné pro dotazující se národní soud), které však bude jistě aplikovat při jiných kauzách proti

jinému státu.