SLP 07 (2014)

͸.ͷ Omezení svobody náboženského vyznání

Narozdíl od svobody změnit náboženské vyznání, jejíž omezení článek 9 nepřipouš-

tí, svoboda je projevovat omezena je. Přípustné limity uvádí článek 9 odst. 2:

Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen ome-

zením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické spo-

lečnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo

morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Podmínky omezení jsou tři: a) jsou stanoveny zákony, b) jsou nezbytná v demokra-

tické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo

morálky nebo ochrany práv a svobod jiných, a byť není tato podmínka výslovně v člán-

ku 9 odst. 2 uvedena, musí rovněž omezení být c) proporční, jinak by bylo možné

svobodu náboženského vyznání omezit téměř jakkoliv. Test proporcionality omezení

ESLP v konkrétních případech aplikoval.

Jakýkoliv zásah státu do náboženských svobod je nesporně choulostivou záležitostí.

Tím spíše ve státech s početnými náboženskými menšinami, kde takový zásah může

(ať už oprávněně či nikoliv) vyvolat obavy z diskriminace ze strany většinové společ-

nosti. Dalším důvodem pro choulostivost takového zásahu je fakt, že v moderních

demokraciích je stát od náboženství oddělen a jeho zásahy jsou proto vnímány jako

negativní vliv.

Odůvodnění existence odstavce 2 a toho, že omezuje pouze svobodu projevu nábo-

ženského vyznání poskytuje ESLP, když uvádí, že Úmluva takto „

uznává, že v demo-

kratických společnostech, kde koexistuje více náboženství … může být nezbytné omezit tuto

svobodu, aby se usmířily zájmy různých skupin a bylo zajištěno respektování přesvědčení

každého

.“

Omezení tedy slouží především k tomu, aby byla umožněna svobodná

diskuse ve společnosti i ohledně náboženských otázek a stát do ní zasáhne jen tehdy,

pokud by se sama omezovala. Takový závěr je jen v souladu s oddělením církví a státu.

Zajímavou judikaturu ohledně omezení práva na svobodu vyznání poskytují na-

příklad stížnosti k ESLP pocházející z Turecka. Jedním z takových příkladů je případ

ve věci Leyla Sahin.

S ohledem na téma tohoto příspěvku je velmi relevantní a i poz-

dější judikatura ESLP na něj odkazuje. V tomto případě totiž byl vydán předpis zaka-

zující vpuštění studentů / studentek „

jejichž ‘hlavy jsou pokryty’ (kteří nosí islámské šátky

na hlavě) a studentů … s vousy

“

k vyučování. Na následujících řádcích jsou rozebrány

jednotlivé podmínky pro legitimní omezení svobody náboženského vyznání dle čl. 9

odst. 2 Úmluvy s použitím tohoto případu a rovněž další judikatury.

Kokkinakis v. Řecko

, ESLP, stížnost č. 14307/88, rozsudek ze dne 25. 5. 1993, par. 33.

Leyla Şahin v. Turecko

, ESLP, stížnost č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 11. 2005.

Ibid, par. 16.