91 / 300
89
dosud řešena v judikatuře, a to zejména v judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“).
Protože se tedy článek zaměřuje na judikaturu ESLP, jsou pro diskusi ohledně shora
naznačeného tématu relevantní ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“),
3
a to především článek 9 (právo na svobodu
myšlení, svědomí a náboženského vyznání) a s ohledem na skutečnost, že jde o otázky
vzdělávání, rovněž má význam článek 2 protokolu č. 1
4
(právo na vzdělání).
. Právo na svobodu náboženského vyznání
Článek 9 Úmluvy se svou strukturou příliš neodlišuje od mnoha ostatních článků.
Obsahuje první odstavec uvádějící právo a odstavec 2, který je omezuje. V prvním odstavci
se uvádí:
Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto
právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, ja-
kož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo
společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prová-
děním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
Pro tento příspěvek je z článku 9 podstatná zejména svoboda náboženského vyzná-
ní, a proto se na ni omezuje. Náboženským vyznáním a přesvědčením se má na mysli
široce chápaný pojem. Jedná se jak o nauku, kterou propagují církve, tak rovněž o ná-
zory (nemusí dokonce mít ani náboženský základ
5
) nebo dokonce o filozoficko spo-
lečenská přesvědčení. Ne nutně každé přesvědčení však spadá pod ochranu článku 9.
K ochraně názorů (tím se pro tento účel má na mysli vyznání i přesvědčení ve smyslu
čl. 9) je zapotřebí, aby splnily určité požadavky, tedy aby se jednalo o názory, které
mají určitou míru „
přesvědčivosti, vážnosti, koheze a významu
“.
6
Tento požadavek určitě
splňují velká světová náboženství, u ostatních méně známých druhů vyznání a u pře-
svědčení bude pak záležet, nakolik se bude jednat o „funkční systém“ spíše než ad hoc
či málo promyšlenou konstrukci.
Z článku 9 Úmluvy je patrné, že chráněná svoboda náboženského vyznání má dva
aspekty – vnitřní a vnější. Co si člověk myslí a čemu věří (aniž by to navenek proje-
voval), nemůže stát nijak regulovat ani, kdyby to chtěl. Opačný závěr by nutně patřil
do říše sci-fi. Druhou složku, tedy projevy víry, navenek už regulovat lze. Takové re-
3
Úmluva (Rady Evropy) o ochraně lidských práv a základních svobod, ETS No. 5, přijata dne 4. 11. 1950,
v platnosti od 3. 9. 1953.
4
Protokol č. 1, ETS No. 9, přijat dne 20. 3. 1952, v platnosti ode dne 18. 5. 1954 (dále jen „Protokol č. 1“)
5
VAN DIJK, P., VAN HOOF, F., VAN RIJN, A., ZWAAK, L. (eds.):
Theory and Practice of the European
Convention on Human Rights
, Antwerpen / Oxford: Intersentia, 2006, 4th edition, s. 759.
6
VAN DIJK, P., VAN HOOF, F., VAN RIJN, A., ZWAAK, L. (eds.),
op. cit.
, autor tu na straně 760 odka-
zuje na výklad termínu náboženská a filozofická přesvědčení obsažená v článku 2 Protokolu č. 1 ve vztahu
k přesvědčení. Pokud však musí tyto požadavky splňovat přesvědčení, pak určitě i vyznání.