94 / 300
92
.ͷ.ͷ Stanoveno v zákoně
První podmínkou uvedenou odstavcem 2 je, že omezení svobody náboženského
vyznání musí být stanoveno zákony. Ani tento pojem není vykládán restriktivně a ne-
znamená tedy, že by se muselo jednat o zákony ve formálním smyslu. Znamená to, že
příslušné omezení musí mít základ ve vnitrostátním právu, musí být pro dotčené osoby
dostupné a formulováno dostatečně jasně, aby mohli dotčené osoby předvídat důsled-
ky svého jednání.
14
K tomu ESLP podotkl a lze to dále dovodit z jeho argumentace,
že právem v tomto smyslu rozumí právo v materiálním, nikoliv formálním smyslu.
Nezáleží tedy na tom, zda se jedná o zákony či case-law nebo jako v tomto případě
sice právo psané ale nikoliv formou zákona nýbrž předpisu univerzitního, přičemž tuto
pravomoc na příslušný orgán stát přenesl.
15
Podstatné tedy je, aby se jednalo o jasně formulovaný předpis, který splňuje norma-
tivní náležitosti.
.ͷ. Nezbytné v demokratické společnosti
ESLP se vyjádřil v tom směru, že rozsah omezení svobody projevu náboženského
vyznání podléhá do velké míry tzv. margin of appreciation. Tedy státu se nechává
prostor pro jeho vlastní úvahu a není-li omezení excesivní, ESLP je nebude považo-
vat za překračující hranice Úmluvy. Hranice tohoto uvážení v citovaném případě pak
ESLP určil s ohledem na „
nutnost ochranit práva a svobody jiných, zachovat veřejný
pořádek a zajistit veřejný mír a skutečný náboženský pluralismus, který je nezbytný pro pře-
žití demokratické společnosti.
“
16
Opět se tedy vrací červená nit, která prostupuje celou
problematiku omezení svobody náboženského vyznání – tedy, že omezení možné je ale
jen tak, aby byly zachovány náležitosti demokratické společnosti, mezi něž je beze spo-
ru nutné zahrnout i svobodnou diskusi a soutěž myšlenek, včetně těch náboženských.
Propůjčíme-li si terminologii z ekonomie, pak omezení svobodné náboženské soutěže
je možné jen tehdy, pokud má tato diskuse sebezničující účinky.
Nakolik se jedná o nezbytnost v demokratické společnosti, pak spočívá spíše na sub-
jektivních (někdy spíše společensky než přímo individuálně) než objektivních okolnos-
tech. V případě tzv. prosyletismu, tedy přesvědčování jiných osob, bude omezení jejich
svobody projevovat náboženské vyznání (tedy přesvědčovat jiné o své víře) legitimní
a v souladu s ochranou práv a svobod druhých, jedná-li se o nadřízené vojáky, kteří
přesvědčují své podřízené.
17
Tito podřízení se totiž s ohledem na hierarchickou vý-
stavbu armády nemohou snadno bránit takovému přesvědčování. Vůči civilistům by
však omezení svobody náboženského vyznání přesvědčujících (ať už vojáků nebo také
civilistů) formou prosyletismu nezbytné v demokratické společnosti nebylo, protože
civilisté mohou takové diskuse bez obav z hierarchií způsobených potíží odmítnout.
14
Ibid, par. 84.
15
Ibid, par. 88.
16
Ibid, par. 110.
17
Larissis a další v. Řecko
, ESLP, stížnosti č. 23372/94, 26377/94 a 26378/94, rozsudek ze dne 24. 2. 1998.