88 / 300
86
v jiných státech).
44
Toto z pohledu metodologického bezbřehé používání evropského
konsensu bude ale vždy podpořeno „ochranou“ nějaké skupiny, jejíž „práva“ jsou vět-
šinovou společností (národním zákonodárstvím) utlačována.
Z těchto představených scénářů vyplývá svým způsobem také vztah mezi použitím
a vývojem konceptu evropského konsensu. Snad až zkratkovitě lze totiž uzavřít, že je
to pro Soud spíše záležitost čistě účelová. Vypozoruje-li totiž Soud náznak určité uni-
fikace přístupu v některé otázce (eutanázie, aborce, homosexuální manželské svazky,
adopce homosexuálními páry) použije ji pro evolutivní interpretaci podloženou „ev-
ropským konsensem“. Tento způsob hledání pramenů (střídměji řečeno interpretace
Úmluvy) založený zejména na „statisticko-demokratickém“ pojetí není vhodný pro
ochranu lidské důstojnosti. Domníváme se totiž, že ochranu lidských práv a její vývoj
nelze zcela ztotožňovat s vývojem různých pohledů v národních legislativách. Pokud je
totiž ochrana lidských práv postavena na tom svým způsobem relativizovaném vývoji
(nejen) národních úprav, znamenalo by to, že rovněž ochrana lidské důstojnosti (lid-
skosti) je také relativní, resp. relativizovatelná.
ͼ. Závěr
Po nastínění základních premis zbývá odpovědět na v úvodu vytýčené otázky, týka-
jící se zejména změny evropského konsensu a dále jeho nutnosti použití.
Jestliže Soud přistupuje k evropskému konsensu jako k určité pro interpretaci závaz-
né praxi států
45
, která hraje roli určitého
usus longaevus
a
opinio iuris
, lze právě na něj
poukazovat při interpretaci Úmluvy jako na důležitý prvek reflektující pohled smluv-
ních stran. Takový přístup by znamenal, že interpretace Úmluvy je odvislá (v případě
tzv. bílých míst) přímo od praxe států, a tato tak tvoří hybnou sílu Úmluvy jako živou-
cího instrumentu. Praxe států a Soudem judikované určité „přesvědčení o závaznosti“
(snad s nepatrnými korekcemi) by pak tvořila základní pro interpretaci Úmluvy, resp.
spíše na soudcovské dotváření práva. Tím se otevírá otázka, zda takto pojatý a použitý
evropský konsensus je nutný při interpretaci Úmluvy.
Lze obecně těžko vyjádřit, k čemu má přesně směřovat Soud, jehož posláním je
ochrana lidských práv daných Evropskou úmluvou a dodatkovými protokoly. Můžeme
však nadějně doufat, že jeho základním posláním je ochrana lidské důstojnosti (člově-
ka vůči společnosti a člověka ve společnosti). Domníváme se proto, že pokud je tento
právně-filozofický (sociologicko-filozofický) cíl pro Soud prioritou, může o něj přímo
opřít také své argumentaci v případě interpretace Úmluvy. Stálým odkazem na dosud
nevymezený a nevyjasněný koncept evropského konsensu může Soud dávat najevo
určité odmítnutí přirozeno-právního původu lidských práv a upřednostnění jejich re-
lativity vzhledem ke změnám společenských podmínek. V tomto případě se koncept
44
Tento vývoj lze do určité míry vypozorovat již v některých současných rozhodnutích ESLP, např. ve věci
X. and Others v. Austria, Appl. No. 19010/07, Judgment, 19 February 2013, para. 57.
45
Což však lze z rozhodnutí Soudu dedukovat jen velice okrajově. Samotnou doktrínu či koncept evropské-
ho konsensu Soud explicitně nikdy nestanovil.