39 / 110
37
v důsledku stoupající hladiny oceánů. V této části se zaměříme na vztah mezi nedob-
rovolnou environmentální migrací a ochranou lidských práv; pojem „environmentální
migranti“ přitom budeme používat v širším smyslu pro označení osob, které jsou nu-
ceny odejít z místa svého obvyklého pobytu z důvodu náhlého či postupného zhoršení
stavu životního prostředí, které zásadním způsobem negativně ovlivňuje jejich život-
ní podmínky.
76
Je třeba zdůraznit, že zhoršením stavu životního prostředí rozumíme
změny, jež je třeba považovat za negativní z hlediska člověka, který v daném prostředí
žije, či přesněji změny, jež znemožňují důstojnou lidskou existenci, případně lidskou
existenci vůbec. Není vyloučeno, že z pohledu jiných živých organismů budou dané
změny v konkrétním případě neutrální, či dokonce pozitivní.
Z důvodu výše analyzované neaplikovatelnosti uprchlického práva se v odborné li-
teratuře objevuje označení osob migrujících z důvodu závažného zhoršení jejich život-
ního prostředí jako „nechráněných a zapomenutých“.
77
Toto označení však není zcela
přesné. Byť neexistuje žádná specifická právní úprava, kterou by bylo možné na situaci
nedobrovolných environmentálních migrantů aplikovat, určitou – a nikoliv zanedba-
telnou – ochranu jim poskytují existující lidskoprávní nástroje. Jak již bylo uvedeno
v úvodu tohoto příspěvku, mezinárodněprávní úprava ochrany lidských práv je v této
souvislosti relevantní v několika směrech. V následující analýze se nejprve zaměříme
na konkrétní lidská práva, která mohou být dotčena v případě zhoršení stavu životního
prostředí nad míru umožňující důstojný život člověka, a pokusíme se zodpovědět otáz-
ku, zda v mezinárodním právu existuje pozitivní povinnost států takovému zhoršování
životního prostředí zabránit. Následně se zamyslíme nad povinnostmi států v případě,
kdy ke změnám životního prostředí znemožňujícím lidskou existenci skutečně dojde,
76
Jedná se o environmentální migranty
stricto sensu
, tedy osoby, u nichž přesídlení není otázkou svobod-
ného rozhodnutí (v případě pozvolné degradace životního prostředí mají do určité míry možnost roz-
hodnout se
kdy
, nikoliv však
zda
odejít). Právní doktrínou bývají tyto osoby někdy nazývány „osoby
přesídlené z environmentálních důvodů“ (
environmentally displaced persons
), viz např. definice obsažená
ve druhé verzi návrhu Úmluvy o mezinárodním postavení osob přesídlených z environmentálních dů-
vodů (
Draft Convention on the international status of environmentally-displaced persons
) vytvořený dvěma
univerzitními centry působícími na Univerzitě v Limoges (Francie), Centrem mezioborového výzkumu
v právu životního prostředí, územního plánování a urbanismu (
Centre de recherche interdisciplinaire en
droit de l’environnement, de l’aménagement et de l’urbanisme
, CRIDEAU) a Výzkumným centrem práv
člověka (
Centre de recherche sur les droits de la personne
), zveřejněném v roce 2011 (první verze návrhu
úmluvy byla publikována v roce 2008 v
Revue européenne de droit de l’environnement
). Dle návrhu se po-
jmem „osoby přesídlené z environmentálních důvodů“ rozumí
„jednotlivci, rodiny a populace čelící náhlé
či postupné environmentální katastrofě, která zásadně negativně ovlivňuje jejich životní podmínky a která
vede k jejich nucenému přemístění z místa jejich obvyklého pobytu, a to buď na začátku této katastrofy, nebo
v jejím průběh“
(
„‘
[e]
nvironmentally-displaced persons’ are individuals, families and populations confronted
with a sudden or gradual environmental disaster that inexorably impacts their living conditions, resulting in
their forced displacement, at the outset or throughout, from their habitual residence“
, čl. 2 odst. 2). Návrh je
obsažen v příloze této publikace.
77
„The ‘unprotected’ and ‘forgotten’ people.“
BORRÀS PENTINAT, S. Environmental refugees: problems
and challenges for international law. In:
Le droit international face aux enjeux environnementaux: colloque
d‘Aix-en-Provence
. Paris: Éditions Pedone, 2010, s. 328.