SLP 03 (2013)

nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla

zabránit poškození životního prostředí.“

Necháme-li stranou diskusi o závaznosti tohoto pravidla a za závazné jej budeme po-

važovat, pak mají-li státy povinnost přijmout preventivní postupy, aby byla odvrácena

nenapravitelná škoda, a existuje-li dnes významná shoda mezi vědci, že emise skleníko-

vých plynů způsobují tání ledovců a zvyšování hladin oceánů, pak mají státy povinnost

emise těchto plynů účinně snížit a pokud tak neučiní, budou zodpovědné za způsobe-

né nenapravitelné škody. Zatopení území a případně další s tím spojené následky jsou

natolik vážné, že do kategorie nenapravitelných škod patří. A pokud skleníkové plyny

emitují i zanikající státy, pak jsou za tyto škody spoluodpovědné a jako tací jsou spo-

lečně se všemi ostatními spoluodpovědnými státy perzekutory, tedy pronásledují své

vlastní obyvatelstvo způsobováním zvyšování hladin oceánů, což vede ke shora zmíně-

nému ohrožení vlastní identity obyvatelstva, které by mohlo být identifikováno jako

porušení práva na sebeurčení. Zde však hypotéza naráží na obsah práva na sebeurčení

a opět na osobu povinnou k jejímu respektování (na obsah konkrétních povinností

zodpovědné osoby apod.) Pro celou řadu těchto potíží je hypotéza spíše kontroverzní.

I pokud by se však shora uvedená hypotéza právně prosadila, existují i další pře-

kážky. Ohledně perzekuce je vhodné zmínit rovněž otázku úmyslu. Prokázat úmysl

zanikajícího státu perzekuovat vlastní obyvatelstvo vypouštěním skleníkových plynů

a tím zvyšování hladin oceánů by bylo velmi těžké, ne-li nemožné. Bylo by dokonce

možné tvrdit, že obyvatelstvo zanikajícího státu dobrovolně přispívalo k vypouštění

skleníkových plynů, a tudíž by se nemohlo dovolávat negativních důsledků z důvodu

institutu souhlasu oběti s jí škodícím jednáním. Naproti tomu by bylo možno postavit

argument, že vlastní státnost je projevem práva na sebeurčení a jelikož to má charakter

ius cogens

, institut souhlasu k vyloučení odpovědnosti užít nelze.

Nicméně zde se již

míchá rovina odpovědnosti států a jednotlivců. To jen dále demonstruje problematič-

nost hypotézy.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že ostrovní státy již v současnosti ohrožené osu-

dem zanikajících států jsou zpravidla velmi malými přispěvateli skleníkových plynů

do atmosféry a jejich případná spoluodpovědnost by i tak byla zřejmě nepatrná.

Krom sociálních a kulturních práv by perzekuce mohla porušovat samozřejmě i prá-

va jiná. Nicméně i zde platí, že by muselo dojít k překročení hranice závažnosti a spl-

nění dalších podmínek, aby postižené fyzické osoby bylo možno identifikovat jako

uprchlíky. Příkladem takových situací může být, když vláda způsobí hladomor otráve-

Deklarace z Rio de Jainera o životním prostředí a rozvoji (

Rio Declaration on Environment and

Development

, 1992), UN Doc A/CONF151/26 (Vol. I). Dostupná z:

Článek 26 Návrhu článků o odpovědnosti států za protiprávní jednání z roku 2001 (

Draft articles on

Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts)

, Komise pro mezinárodní právo, OSN. Dostupné