SLP 03 (2013)

z pohledu mezinárodního práva rovněž nežádoucí, nicméně neexistuje právní institut,

který by v této situaci zaručoval právo na státní občanství vůči konkrétnímu subjektu,

dosavadní „povinný“ stát by totiž zanikl. Snad pouze pro děti je toto právo stanoveno

jako

hard law

, avšak i v jejich případě by při zániku státu jejich příslušnosti nebylo

možné identifikovat povinného, protože už by neexistoval. A pro dospělé osoby by

nejen nebylo možné identifikovat povinného, ale navíc právo na státní příslušnost není

ani univerzálně vyjádřeno v

hard law

. „

Neexistuje žádné všeobecné právo na státní pří-

slušnost v obyčejovém mezinárodním právu.

“

Nachází se pouze ve Všeobecné deklaraci

lidských práv,

avšak ani ta nepočítá s možností zániku povinného subjektu.

Existující mezinárodní právo sice obsahuje reálné možnosti vyřešení otázek občan-

ství zanikajících států, například již shora zmíněnou cesi území zanikajícímu státu

v době, kdy ještě své původní teritorium má (a s ní spojená změna občanství oby-

vatelstva žijícího na dotčeném území), poskytnutí státního občanství jiným státem,

sloučení zanikajícího státu v době, kdy ještě ovládal území, s jiným státem apod.,

avšak na tyto prostředky neexistuje ze strany zanikajícího státu právní nárok a je málo

pravděpodobné, že se k nim státy nepostižené ztrátou celého území dobrovolně uvolí.

Tím spíše je málo pravděpodobné, že by se v době dramatického nárůstu obyvatel

planety uvolily k cesi území cenného (schopného dlouhodobého uživení lidí), které by

populace zanikajícího státu k přežití potřebovala.

Logická (nikoliv pouze právní) úvaha nad termínem uprchlík vyvolává představu, že

se jedná o osobu, která se nachází jinde, než je její domov, a má k tomu důvody, které

jsou život či zdraví ohrožující. Toto vymezení sice zahrnuje environmentální migranty,

nicméně je příliš široké a zejména mnohem širší než současná definice uprchlíka v me-

zinárodním právu.

Relevantní definice uprchlíka zakládající uprchlický status je však zastaralá a ne-

odpovídá současnému stavu mezinárodního společenství a jeho potřebám. Či spíše

potřebám jednotlivců. O zastaralosti definice a zejména faktu, že Úmluva o právním

postavení uprchlíků nebyla koncipována pro dlouhodobější potřeby, svědčí rovněž pů-

vodní znění definice uprchlíka. Ta totiž ochranu uprchlíků omezovala pouze v souvis-

losti s událostmi, které nastaly před 1. lednem 1951.

Náležitostí, které musí osoba splňovat dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků,

aby jí mohl být status uprchlíka přiznán, je celá řada. V prvé řadě se musí nacházet

mimo území své vlasti, dále má oprávněné obavy před pronásledováním, přičemž se

jedná o pronásledování z rasových, náboženských, národnostních důvodů či z důvodu

příslušnosti k určitým společenským vrstvám anebo pro zastávání určitých politických

názorů, a dále je neschopna přijmout ochranu své vlasti nebo ji odmítá pro výše uve-

McADAM, J.

‘Disappearing States’, Statelessness and the Boundaries of International Law

[online].

UNSW Law Research Paper No. 2010-2, 2010, s. 12. Dostupné z:

http://www.ilsa.org/jessup/jessup13/

Disapearing%20States,%20Jane%20McAdam.pdf. [cit. 2013-07-31].

Universal Declaration on Human Rights

(UDHR, 1948), UNGA Res. 217A (III).