Table of Contents Table of Contents
Previous Page  11 / 124 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 11 / 124 Next Page
Page Background

9

ANTIDISKRIMINAČNÍ PRÁVO JAKO POSTMODERNÍ

RENESANCE PRÁVNÍCH PRIVILEGIÍ

ͷ

Petr Svoboda

2

ͷ. Teorie rovnosti v právech

Princip

rovnosti v právech

bývá tradičně v teorii práva vymezen jako princip, který

přikazuje, aby pozitivní objektivní právo upravovalo subjektivní práva osob pro stejné

případy stejně a pro rozdílné případy rozdílně.

3

Princip rovnosti v právech je prvkem

principu

spravedlnosti

.

4

Rozdílná subjektivní práva osob ve stejných případech nebo

stejná subjektivní práva osob v rozdílných případech mají za následek (neodůvod-

něnou) diskriminaci nebo naopak (neodůvodněnou) privilegizaci, a tudíž znamenají

nespravedlnost.

Princip rovnosti v právech nepřikazuje, aby subjektivní práva všech osob byla ob-

jektivním právem upravena stejně. Nedává však vodítka pro určení, které případy či

skupiny případů mají být objektivním právem považovány za rozdílné. A právě v tom

je jeho problém. Tento princip je totiž ve skutečnosti obsahově prázdný, a to ve dvou

vzájemně souvisejících ohledech:

Za prvé: Žádné dva (jednotlivé) případy nejsou nikdy zcela stejné, neboť se vždy

od sebe v nějakých okolnostech odlišují. Je proto nutné, aby objektivní právo stano-

vilo, které okolnosti (znaky) jednotlivých případů bude považovat pro určení jejich

shodnosti či rozdílnosti jako

podstatné

a které naopak nikoli. Potom budou za stejné

považovány ty případy, jejichž podstatné okolnosti jsou stejné, třebas se v ostatních,

nepodstatných okolnostech odlišují, a naopak za rozdílné budou považovány ty pří-

pady, jejichž podstatné okolnosti jsou rozdílné. Z hlediska principu rovnosti v prá-

vech lze podstatné okolnosti (znaky) jednotlivých případů obecně rozdělit do dvou

skupin. Jednak na ty, které se týkají vlastností osob, tj. subjektů práv. Jednak na ty,

které se vlastností osob (subjektů) netýkají. Způsob úpravy subjektivních práv osob,

při kterém objektivní právo považuje za podstatné (též) vlastnosti osob (tj. subjektů),

označuje teorie jako

distributivní

spravedlnost či rovnost. Při tomto způsobu úpravy

1

Tento článek vznikl na základě autorova ústního příspěvku na 5. semináři Výzkumného centra pro

lidská práva Univerzity Karlovy v Praze (projekt č. 204006/2012) na téma „Antidiskriminační právo

a související problémy“, který se konal dne 21. 11. 2013 na Právnické fakultě UK v Praze.

2

Autor je odborným asistentem na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty UK v Praze

a advokátem v Praze.

3

Srov. zejména: HART, H. L. A.:

Pojem práva.

Praha: Prostor, 2004, s. 160-161. BOGUSZAK, J.:

K teorii

tvorby práva (hodnoty, normy, právní principy)

. Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348–1998. Jubilejní

sborník, Praha, 1998, s. 166-167. VEČEŘA, M.:

Spravedlnost v právu

. Brno: Masarykova univerzita,

1997, s. 23-27. ŠTURMA, P.:

K problémům spravedlnosti a rovnosti v moderní filozofii práva

. Právník

č. 12/1993, s. 1007-1014.

4

Poznatek, že rovnost je základem spravedlnosti, formuloval již Aristoteles (VEČEŘA, M.:

Spravedlnost

v právu.

Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 26).