17 / 124
15
méně 40%. Korporace, které nebudou tento podíl splňovat, budou povinny ustanovit
do funkcí v uvedených orgánech za jinak srovnatelné odborné kvalifikace přednostně
osoby toho pohlaví, které je v daném orgánu méně zastoupeno – což jsou fakticky
v naprosto převážné většině orgánů ženy.
17
ͻ. Příčiny postmoderní renesance právních privilegií
Antidiskriminační hnutí vcelku jednotně deklaruje, že
důvodem
pro zavádění novodo-
bých právních privilegií na ochranu menšin je snaha vyrovnat faktické nerovnosti mezi
menšinou na jedné straně a většinou na straně druhé, a to ve veřejném zájmu (ochrana
zájmů jednotlivců náležejících k menšinám je zde považována za veřejný zájem).
Jestliže se v souvislosti s lidským jednáním v psychologii a sociologii obecně rozli-
šuje mezi (deklarovaným) důvodem a (skutečnou) příčinou, pokusme se určit hlubší
příčiny
analyzovaného postmoderního normativního trendu. Lze jich podle mého ná-
zoru vytipovat přibližně šest s tím, že jsou převážně psychologického, sociologického
a politologického charakteru.
Za prvé: Přetrvávající
pocit křivdy
ve vědomí menšin a převládající
pocit viny
ve vě-
domí většin západních společností (jakýchsi
kolektivních výčitek svědomí
) za skuteč-
né či domnělé právně-diskriminační ústrky, kterých se v minulosti dopustily většiny
na menšinách – otrocích, černoších, Indiánech, Inuitech, ženách apod. Přestože prav-
děpodobně většina členů (občanů) současných západních společností vnitřně se zavá-
děním řady právních privilegií pro menšiny nesouhlasí, z důvodu uvedeného pocitu
kolektivní viny za hříchy předchozích generací proti nim aktivně, natož otevřeně nevy-
stupuje a smiřuje se s nimi jako s paušalizovanými formami právní satisfakce minulých
právních křivd. Nad pasivní tolerancí většiny získává převahu aktivita menšin, jejich
hnutí, zejména jejich zájmových a lobbistických organizací.
Za druhé: Podvědomý pocit strachu (či obav) početných segmentů západních spo-
lečností z možného návratu a dominace většiny, zejména většiny bílého, národnostně
uvědomělého muže, a to po všech neblahých zkušenostech s rasovou segregací, národ-
nostním útlakem, diskriminací žen a především s přízraky fašismu, nacismu a komu-
nismu. Proti základnímu paradigmatu moderního demokratického právního státu,
kterým byla jednotná společnost (
E pluribus unum
), tak postmoderní antidiskriminač-
ní hnutí z uvedených obav klade nové paradigma, a sice paradigma společnosti
„rozma-
nité“
, tj. společnosti, ve které se již nikdy žádný její segment nestane (utlačovatelskou)
většinou, a tedy společnosti, která bude
de facto
konglomerátem různorodých menšin.
Za třetí: Růst počtu, vlivu i moci
tzv. humanitní technokracie
. Převážnou většinu
antidiskriminačních norem, zavádějících právní privilegia pro menšiny, iniciují a pro-
sazují humanitně vzdělaní odborníci, kteří působí převážně v ministerstvech a jiných
správních úřadech jako byrokracie, ale (zejména anglosaských zemích) též v justici jako
soudci či soudní úředníci. Vyznačují se tím, že disponují (často i velmi kvalitním)
17
BEJČEK, J.: op. cit., s. 19.