SLP 06 (2014)

Dosavadní praxe spojená s implementací univerzálních lidsko-právních instrumen-

tů ukázala že princip „stejného zacházení se stejným“, je z hlediska dosažení faktické

rovnosti nedostačující. Formální rovnost byla sice zakotvena v řadě ústavních pořádků,

avšak pro ženy diskriminující rozdělení moci a výhod ve společnosti zůstalo, až na vý-

jimky, nezměněné. Předmětem kritiky, zejména v gendrových studiích se stala skuteč-

nost, že formální rovnost sice dává ženám formální právo vstoupit do světa tradičně

vyhrazeného mužům, avšak využívat ho mohou pouze ženy ochotné se přizpůsobit

a přijmout tradičně nastavené hodnoty a požadavky na trhu práce.

Málo se pak může

změnit zejména při zachování dichotomie veřejného a soukromého prostoru, kdy živo-

ty mnoha žen, především v rozvojových zemích, se odehrávají výlučně v prostředí kme-

nových a rodinných, často krajně nerovných a s násilím spojených vztahů, jimž oficiál-

ní vládnoucí struktury věnují nedostatečnou pozornost. Mnohé z nich jsou určovány

místními „kulturními“ tradicemi, zvykovým právem a předsudky. Patří k nim ženská

obřízka, dětské sňatky, dědění vdov a další projevy útisku a násilí na ženách. Nicméně

i v zemích s vyspělým pozitivním právním systémem je domácí násilí na ženách začasto

považováno za soukromou záležitost a podceňováno policejními a justičními orgány.

Absence přímého zásahu státu, zdůvodňovaná ochranou soukromí, může maskovat

vztah nerovnosti a subordinace v soukromé sféře.

Na druhé straně, je i mnoho žen, zejména ve vyspělých zemích, které využívají mož-

nost vstoupit, působit i soutěžit s muži ve veřejném prostoru (a to jak profesně, tak

i občansky). Nicméně činí tak s vědomím, že otázku dětí a jejich výchovy ponechají

ve sféře soukromé. Tato do jisté míry schizofrenní situace vyžaduje zabývat se dělbou

práce, kdy ženy stále nesou primární odpovědnost za péči o děti, kdy práce vykonávaná

v domácnosti či v hospodářství (u venkovských žen) je nadále podceňovaná a podhod-

nocená.

Značným problémem formální rovnosti je její relativizace – zejména co se týká od-

měňování v pracovní sféře. Tím, že pouze požaduje, aby se dvěma podobně situovaným

jednotlivcům bez rozdílu pohlaví dostalo rovného zacházení (equal pay for equal job),

není v podstatě žádný rozdíl mezi zacházením s muži a ženami, ať už je dobré nebo

špatné. Právo na stejnou mzdu není výhodou pro špatně placené ženy, pokud muž v ob-

dobné situaci je stejně špatně placený. Je proto otázkou, zda by věci více neprospělo

stanovení minimální mzdy pro oba. Z uvedeného vyplývá a praxí je potvrzeno, že sám

princip formální rovnosti, i když je často uplatňován (např. ESLP), nenahrazuje hmot-

O’Donovan, K. Sexual Division Law. London,Weidenfeld and Nicolson, 1968 p. 14-16. K témuž klíčová

stať autorek Charlesworth, H. Chinkin, Ch. Wright, S. “Feminist approaches to International Law”,

AJIL No. 4 Vol. 85 October 1991, p. 613-645.

Svědčí o tom mj. skutečnost, že Výbor CEDAWu dosud řešil – na základě Dodatkového protokolu-

převážně individuální stížnosti proti členským státům za liknavý přístup ke stížnostem žen – obětem

domácího násilí.

Výbor CEDAWu pojímá tradiční dělbu práce v rodině jako strukturální nerovnost a gendrový stereotyp,viz

Commentary to the International Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination Against

Women(eds). Op. cit. p. 304.