18 / 124
16
vysokoškolským vzděláním (nejčastěji právního, politologického, sociologického či
psychologického směru), což jejich návrhům i argumentům dodává odborné věrohod-
nosti i převahy vůči laické veřejnosti. Zpravidla však postrádají vzdělání lékařského či
přírodovědeckého směru, zejména lidské fyziologie, neurologie, psychiatrie či evoluční
biologie. Díky tomu jsou jejich iniciativy v oblasti antidiskriminačního práva odborně
jednostranné a postrádají klíčové analýzy v relevantních medicínských či přírodově-
deckých souvislostech. Často své návrhy opírají o „odborné studie“, kterými se snaží
prokázat, že statisticky nižší sociální nebo ekonomické postavení příslušníků menšin
je způsobeno právě faktickou diskriminací ze strany většiny (například hypotéza „skle-
něného stropu“ pro zastoupení žen na vedoucích pozicích v soukromém i veřejném
sektoru). Nicméně tím, že se zpravidla neověřuje význam jiných potenciálních příčin
(faktorů), zejména z oblasti lidské fyziologie, neurologie či psychiatrie, tyto studie při-
nášejí značné riziko objektivní chyby ve vědeckém (potažmo logickém) uvažování –
chyby
non sequitur (tj. nevyplývá)
, a díky tomu i značné riziko chybných závěrů; jako
typický příklad lze uvést faktor podstatně odlišného hormonálního nastavení mužů
a žen, který významným způsobem determinuje odlišnosti v mužském a ženském so-
ciálních chování. Humanitní technokracie má touhu pomocí nástrojů manažerského
řízení napravovat faktické nerovnosti mezi lidmi, které vnímá jako důsledek lidské
nespravedlnosti a diskriminace.
Za čtvrté: Rostoucí
převaha výkonné moci (exekutivy)
nad zákonodárnou mocí (le-
gislativou) v řadě demokratických právních států, nemluvě o organizační struktuře
Evropské unie. Většinu antidiskriminačních norem, zavádějících právní privilegia pro
menšiny, připravuje a navrhuje výkonná moc – Komise Evropské unie, vlády, minister-
stva, ale především jejich rozsáhlé byrokratické aparáty. Výkonná moc je – v porovná-
ní s laickými zákonodárnými sbory – vybavena mnohem větším i kvalifikovanějším
odborným personálem, věcnými prostředky i financemi. V Evropské unii i ve větši-
ně ústavních systémů západních států navíc získává v legislativním procesu převahu.
Tato převaha se vyznačuje již tím, že laičtí zástupci zákonodárných sborů nejsou reálně
schopni adekvátně odborně argumentačně oponovat stále početnějším a stále složi-
tějším návrhům, které na ně chrlí exekutiva. To je v souvislosti s antidiskriminačním
právem umocněno ještě jedním specifickým rysem. A sice tím, že řada normativních
opatření v této oblasti má právní formu aktů (či mezinárodních smluv), jejichž návrhy
předkládané exekutivou nemůže zákonodárný sbor měnit, ale pouze schválit, nebo
odmítnout. Tím je v řadě případů na konci či uprostřed rozběhlého zákonodárného
procesu postaven z politického hlediska
de facto
před hotovou věc, přesněji řečeno před
„nabídku, kterou nelze odmítnout“.
Za páté: Tvorba antidiskriminačních norem, zavádějících právní privilegia pro men-
šiny, je pro byrokracii i politickou reprezentaci relativně
politicky výhodná
– v porovnání
s materiálními opatřeními na podporu menšin (například v porovnání s výstavbou a pro-
vozemmateřských školek na podporu objektivního faktického znevýhodnění matek ma-
lých dětí v jejich rovném přístupu k zaměstnání i podnikání). Především je mimořádně