SLP 06 (2014)

Následně, vycházejíc z poznatků, že stejné zacházení může přinést nerovné výsledky,

se nový koncepční přístup soustředil na rovnost příležitostí a na odstranění zdánlivě

(gendrově) neutrálních bariér bránících povznesení žen.

Třetí koncepce je založená na rovnosti výsledku. Nicméně uplatňování obou nověj-

ších koncepcí v praxi potvrzuje dočasnost jejich pozitivních výsledků, pokud zároveň

nedojde ke změnám sociálních, ekonomických i politických struktur, které udržují

a reprodukují nerovné postavení žen.

Nejnovější generace rovnosti, tzv. „transformativní rovnost“ vychází proto z předpo-

kladu, že dosažení plné a trvalé rovnosti je možné jen za předpokladu, že sociální struk-

tury hierarchie a dominance založené na pohlaví a gendru budou transformovány.

͹. Formální rovnost

Koncepce formální rovnosti mužů a žen (formal equality) vznikla na základě pře-

svědčení, že se ženami nesmí být nakládáno hůře než s muži. O její prosazení na ná-

rodní úrovni se zasloužily převážně ženské organizace a spolky, které působily od konce

19. století v industriálně vyspělých zemích. Začleňování žen do pracovního procesu

bylo v příkrém rozporu s pohledem na ženu jako na iracionální, psychicky labilní

stvoření, nezpůsobilé účastnit se politického života, tím méně o něm spolurozhodovat.

Tyto předsudky se promítaly i v právním postavení žen, které bylo diskriminující, ať už

se jednalo o ženy svobodné či vdané. Protože byly posuzovány odlišně než muži, nebyla

jim zajištěna ani stejná práva.

Snaha prosadit ideu, že ženy jsou stejné lidské bytosti jako muži a mají proto nárok

na rovné postavení před zákonem, byla prvním zásadním krokem k dosažení formálně

právní rovnosti žen s muži. Byla též prvním krokem k překonání dichotomie veřejného

a soukromého prostoru, která nepříznivě ovlivňovala právní i faktické postavení žen.

Vývoj na cestě k dosažení rovnosti neprobíhal a dosud neprobíhá rovnoměrně, a ne

všechny státy přiznávají ženám rovnost před zákonem. Bylo proto nezbytné princip

formální rovnosti do Úmluvy vtělit (a to i přes kritiku ze strany ženských organizací).

A to jak do uvozujících článků (čl. 2, 3 a 5), tak i do konkrétních hmotných ustanove-

ní Úmluvy. Vycházejíc z definice diskriminace v čl. 1, stanoví čl. 2 obecně formulova-

nou povinnost zakotvit zásadu rovnoprávnosti mužů a žen v národních ústavách nebo

jiných právních předpisech [písm. a)]. Týž článek [písm. g)] požaduje zrušení všech

národních trestních diskriminačních ustanovení. Článek 15 pak konkrétně požaduje

od států – stran Úmluvy, aby ženám poskytly rovnost s muži před zákonem.

Fredman, S. „Beyond the Dichotomy of Formal and Substantial Equality, Towards a New Definition of

Equal Rights“ cit. in: Un Convention, op. cit. p. 130 and next.

K témuž: Hýbnerová, S. „Lidská práva žen na prahu 21. století“ Acta Universitatis Carolinae Iuridica 2-4

1999, str. 39-57. Worth, CH., Chinkin, H., Wright, S. “Feminist Approches to International Law”, AJIL,

October 1991,Vol. 85, No. 4, p. 638-643. K problematice dichotomie veřejné/soukromé uvádí: “The

distinction between public and private spheres operates to make work and needs of women invisible.”