SLP 06 (2014)

ženy měly zaručeno právo na mateřskou dovolenou po dobu těhotenství a porodu),

nebo naopak s nějakou objektivní faktickou schopností (například jen muži mohli

zastávat vojenskou službu ve speciálních bojových jednotkách). Tyto zákony a soudní

precedenty se staly základem

antidiskriminačního práva

v pravém (úzkém) slova smyslu

a ve své podstatě znamenaly reálné prosazení principu rovnosti v právech ve smyslu

buržoazních revolucí, jak byl výše vysvětlen, ve většině západních zemí. Příkladem mo-

hou být americké zákony o občanských právech (1964) a o volebním právu (1965).

Případné zbytky právní diskriminace se od konce 60. let 20. století na Západě objevují

vesměs jen v aplikační správní (méně soudní) praxi, téměř již nikoli v zákonodárství či

normotvorbě, a jsou jevem spíše výjimečným či okrajovým.

ͺ. Postmoderní právní stát

Ačkoli přibližně od konce 60. let 20. století došlo ve většině demokratických práv-

ních států na Západě v podstatě k vymizení právní diskriminace v pozitivním objek-

tivním právu, antidiskriminční hnutí neustalo. Naopak si vytklo podstatně vyšší a da-

lekosáhlejší cíl, přičemž začalo používat podstatně odlišné právní prostředky. Zatímco

do té doby bylo jeho cílem v zásadě jen odstranění přežívajících forem právní diskri-

minace cestou rušení přežívajících právních privilegií v normotvorně i praxi, od té

doby se jeho cílem stává odstranění údajně přežívajících forem faktické diskriminace

(přesněji řečeno: faktických nerovností ve společenském nebo ekonomickém postave-

ní příslušníků určitých skupin lidí v porovnání s příslušníky většinové společností),

a to cestou normativního zakotvení nových, zcela specifických právních privilegií

právě a jen pro údajně fakticky diskriminované skupiny lidí – menšiny;

tato právní

privilegia se označují jako

pozitivní diskriminace

Průvodním znakem tohoto normo-

tvorného trendu přitom je, že nově privilegované skupiny lidí nejsou v nové antidiskri-

minační normotvorbě vymezovány pomocí objektivních vlastností (znaků) nějakého

svého znevýhodnění, ale paušálně podle svých abstraktních subjektivních vlastností

„Zákon o občanských právech z roku 1964 a Zákon o volebním právu z roku 1965 si výslovně kladly

za cíl sblížit americkou praxi s americkými ideály. … Cílem všech těchto zákonných úprav bylo odbourat

rasovou diskriminaci na pracovišti, u volebních uren, ve veřejném sektoru, ve veřejných službách, při

schvalování federálních programů, jakož i ve federálně podporovaném vzdělávání. Jazyk zákonů a jejich

navrhovatelů nemohl být explicitnější.“ (HUNTINGTON, S. P.:

Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké

identity.

Praha: Rybka Publishers, 2005, s. 152).

Výraz „menšina“ je zde třeba chápat jako technický pojem, který může ve skutečnosti označovat i početní

většinu, zejména ženy.

„Jakmile byly zákony o občanských právech schváleny, černošští představitelé jako Bayard Rustin

se přestali dovolávat práv společných všem americkým občanům a začali se dožadovat vládních

programů materiální podpory černému obyvatelstvu jakožto svébytné rase s cílem ,dosáhnout faktického

[ekonomického] vyrovnání‘ s bílou populací. … Společným tématem těchto kroků bylo nahradit zásadu

nediskriminace vtělenou do těchto zákonů praxí ,afirmativní diskriminace‘ (jak tomuto fenoménu říkal

N. Glazer) ve prospěch černošského etnika.“ (HUNTINGTON, S. P.: op. cit., s. 153, s odkazem na:

GUNNAR, M.:

An American Dilemma: The Negro Problem and Modern Democracy.

New York: Harper,

1944, s. 44).