29 / 124
27
DISKRIMINACE VĚZŇŮ PŘI VÝKONU VOLEBNÍHO PRÁVA
Marek Antoš
Úvod
Právo volit je uznáváno jako důležitá součást evropského dědictví základních práv
a svobod, která má zásadní význam pro fungování moderního demokratického státu.
Vzdor tomu platí, že ani rozsah tohoto práva, ani míra jeho ochrany nejsou zcela pevně
ukotveny a v průběhu let podléhají postupnému vývoji. Přestože na začátku 20. století
již většina evropských zemí uznávala princip všeobecnosti volebního práva,
1
i nadále
přetrvávala řada omezení, které byly (a jsou) rušeny teprve postupně. Patrně nejlépe
známým příkladem, nikoliv však příkladem jediným, je volební právo žen, které bylo
ve většině zemí zaváděno až dlouho poté, co bylo zavedeno „všeobecné“ volební právo
pro muže. Jinými slovy, není všeobecnost jako všeobecnost; slovy Františka Weyra,
„co se jeví jako ‚omezené‘ volební právo, jest ‚obecné‘ ve srovnání s ještě omezenějším
a naopak, co jeví se ‚obecným‘ může býti ‚omezeným‘ u srovnání s ještě obecnějším“.
2
V tomto příspěvku se věnuji právu na svobodné volby zakotvenému v Evropské
úmluvě o ochraně lidských práv
3
a ukazuji, že přestože původním úmyslem smluvních
stran nebylo přijmout takovou úpravu, která by jednotlivcům zaručovala subjektivní
volební právo, Soud takové právo ve svých rozhodnutích postupně dovodil. Svou judi-
katurou zejména z přelomu 20. a 21. století pak výrazně přispěl k postupnému trendu
rozšiřování volebního práva i na skupiny osob, které v Evropě byly z jeho výkonu tra-
dičně vyloučeny. Postupný vývoj jeho rozhodnutí ve věci volebního práva vězňů však
vytváří obavy, že Soud podléhá nesouhlasnému tlaku některých států a z nastoupeného
směru poněkud ustoupil.
Historie práva na svobodné volby v Evropské úmluvě
ͺ
Právo na svobodné volby je zakotveno v čl. 3 Dodatkového protokolu k Evropské
úmluvě (dále jen „článek P1-3“) z roku 1952, a to v následující podobě:
„Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s taj-
ným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě záko-
nodárného sboru.“
5
1
Viz Bartolini, S.: Franchise Expansion. In: International Encyclopedia of Elections. Washington, D.C.:
Congressional Quaterly, 2000, str. 117-130.
2
Weyr, F.: Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937, str. 39.
3
Srov. sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.
4
V následujících pasážích přebírám část textu z Antoš, M.: Právo na svobodné volby v Evropské úmluvě
o lidských právech a jeho vztah k českému volebnímu zákonodárství. Jurisprudence, č. 4/2007, str. 3-18.
5
Čl. 3 Dodatkového protokolu, sjednaného v Paříži dne 20. března 1952. Viz sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.
Dále jej, po vzoru zahraniční literatury, budeme označovat zkratkou P1-3.