SLP 06 (2014)

a v konečném znění Úmluvy se proto neobjevilo, stejně jako právo na ochranu vlast-

nictví a právo na vzdělání.

Po řadě dalších jednání, která probíhala během následujícího roku 1951, došly

nakonec státy ke znění Dodatkového protokolu, obsahující úpravu zmíněných tří práv.

Významný vliv mělo i v této fázi Spojené království. Právě jeho protinávrh, který byl

přijat ve Výboru expertů, vyústil v současnou podobu čl. 3 Dodatkového protoko-

lu.

Právo na volby tak doznalo v porovnání s původním návrhem určitých změn.

Zcela vypuštěna byla zmínka o všeobecném volebním právu. Závazek konat volby

za podmínek, které zajistí, že vláda a parlament budou reprezentovat vůli lidu, byl

změněn na závazek konat je za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů

lidu při volbě zákonodárného sboru. Odstraněno bylo také výslovné rozlišování domá-

cího (metropolitního) území a kolonií; územní působnost si podle čl. 4 mohl každý stát

určit samostatně při ratifikaci.

Dodatkový protokol k Evropské úmluvě podepsalo 20. března 1952 v Paříži celkem

14 států. Účinnosti nabyl 18. května 1954, poté co jej ratifikovalo 10 států. Stalo se

tak necelý rok po Evropské úmluvě.

Utváření subjektivního volebního práva na základě čl. Pͷ-͹

Obtíže, které měly státy při hledání znění článku P1-3, jsou dodnes patrné. Podle

častých názorů jde o

„nevyhovující text, který vznikl na základě kompromisu a je neustá-

lým zdrojem výkladových problémů“

Během více než padesáti let od jeho vzniku však

byla řada původních mezer vyplněna rozhodovací praxí štrasburských orgánů. S odstu-

pem času se tak zdá, že výklad v tomto případě doslovné znění čl. P1-3 významně

rozšířil.

Formulace článku P1-3 se již na první pohled významně liší od dalších práv zakot-

vených v Evropské úmluvě. Není totiž formulováno v podobě oprávnění („každý má

právo…“) či zákazu omezení („nikdo nesmí být…“), nýbrž jako závazek státu konat

v rozumných intervalech svobodné volby.

Tato odlišnost se může jevit jako zdánlivě

nedůležitá. Ve skutečnosti však vedla k velmi důležité otázce, zda z článku P1-3 vyplý-

vají pro jednotlivce nějaká subjektivní práva, na jejichž porušení by si mohl stěžovat

u štrasburských orgánů, anebo zda jde jen čistě o institucionální závazek států. Takové

pojetí – odlišné od ostatních Úmluvou zaručených práv – by dopad článku P1-3 výraz-

ně omezilo.

Simpson, A. W. B., op. cit., str. 766.

Cremona, J. J.: The right to free elections in the European Convention on Human Rights. In: Mahoney, P.,

Matscher, F., Petzold, H., Wildhaber, L. (eds):

Protecting human rights: the European perspective.

Köln:

Carl Heymanns Verlag, 2000, str. 320.

Ovey, C., White, R. C. A.: Jacobs&White:

The European Convention on Human Rights.

Oxford: Oxford

University Press, 2006, str. 388.

Svák, J.:

Ochrana ľudských práv z pohľadu judikatúry a doktríny štrasburských orgánov ochrany práv.

Bratis-

lava: Eurokódex, 2006, str. 953.