36 / 124
34
nedosahují tří let, a jejich volební právo je tak zachováno. Podle jeho názoru se proto
nejedná o neproporcionální opatření, a čl. P1-3 proto nebyl porušen.
Existují přinejmenším dva způsoby, jak si toto rozhodnutí velkého senátu vykládat.
Bylo by možné tvrdit, že nejde o nic více a o nic méně než o trvání na původních
požadavcích, tak jak je Soud vymezil v
Hirstovi
, zatímco přístup první a druhé sekce
byl příliš aktivistický a šel nad jejich rámec. Osobně se však domnívám, že tento výklad
neodpovídá skutečnosti. Nelze popřít, že požadavek zvláštního soudního rozhodnutí,
kterým bude vězeň zbaven volebního práva s přihlédnutím ke všem okolnostem kon-
krétního případu, v
Hirstovi
stanoven nebyl. Soud nicméně stanovil, že musí existovat
„zřetelný a dostatečný vztah mezi touto sankcí a (…) okolnostmi individuálního pří-
padu, o který jde“.
39
Má-li být takový vztah stanoven automaticky,
ex lege
, zdá se být
nezbytné, aby šlo o přesně stanovená kritéria, která budou dopadat pouze na omezený
okruh případů. Takovým kritériem proto nemůže být (jen samotná) délka trestu odnětí
svobody, ke které byl pachatel odsouzen, ale spíše povaha trestného činu, který spáchal.
Například u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby lze spatřovat jistý vztah
k fungování demokratického státu, a bylo by možné argumentovat, že jde o dostateč-
ný důvod k omezení volebního práva. Naproti tomu vražda, bez ohledu na to, o jak
závažný trestný čin jde, podobný vztah postrádá, a proto by – v logice
Hirsta
– důvo-
dem k omezení volebního práva být neměla. V případu
Scoppola
nicméně velký senát
akceptoval široce definované omezení v italském právu, postavené výhradně na délce
trestu, a jeho přístup proto nelze hájit jako přísné dodržování principů stanovených
v
Hirstovi
, ale naopak jako jejich opuštění, byť třeba jen částečné. Není zřejmé, co bylo
důvodem této změny, ale vzhledem k probíhajícímu sporu se Spojeným královstvím se
nelze ubránit dojmu, že Soud záměrně zúžil své původní požadavky, aby tak vytvořil
prostor pro kompromisní řešení.
Závěr
Jak jsem v příspěvku ukázal, při přijímání Úmluvy a formulování práva na svobodné
volby se státy záměrně vyhnuly zmínce o všeobecnosti volebního práva. V důsledku
toho byl čl. P1-3 původně interpretován jako ryze institucionální závazek, z něhož
nevyplývala možnost podávat individuální stížnosti. Tento výklad se však postupně
změnil, což spustilo vnitřně konzistentní linii rozhodnutí, ve kterých Soud postupně
rozšiřoval míru všeobecnosti volebního práva (řečeno s Weyrem: od „obecného“ ke ješ-
tě „obecnějšímu“), což vedlo k odstranění řady jeho tradičních omezení. Rozsudek
v případu
Hirst
bylo v této řadě patrně nejvýznamnějším rozhodnutím, ve kterém
Soud došel k závěru, že právo volit není privilegiem, nýbrž právem, a člověk jej může
být zbaven jen tehdy, pokud je takové opatření dostatečně zdůvodněno jeho chováním.
Rozsudek velkého senátu v případu
Scoppola
, jakkoliv z praktického hlediska pocho-
pitelný, proto znamená pro ochranu všeobecnosti volebního práva citelný krok zpět.
39
Hirst v. United Kingdom (No. 2), App. No. 74025/01, Grand Chamber, HUDOC, § 71.