33 / 124
31
musí respektovat určité zásady, na jejichž dodržení Soud dohlíží:
„Soud se musí přesvěd-
čit, že tyto podmínky neomezují uvedená práva natolik, aby byla narušena jejich samotná
podstata nebo aby byly zbaveny své účinnosti, že sledují legitimní cíl a že použité prostředky
nejsou nepřiměřené. Žádné podmínky zejména nesmějí mařit ‚svobodné vyjádření názorů
lidu při volbě zákonodárného sboru‘.“
21
Definitivně tak bylo potvrzeno, že jednotlivci mají právo se na štrasburské orgány
obracet se stížnostmi na porušení svého volebního práva. Stojí za zmínku, že se Soud
zcela vyhnul otázce, jaký byl úmysl smluvních stran při formulování čl. P1-3. Nijak se
proto nevypořádal ani s výše popsanou skutečností, že se státy zcela záměrně vyhnuly
jakékoliv zmínce o principu všeobecnosti volebního práva, což vede k závěru, že patrně
neměly v úmyslu v čl. P1-3 zakotvit subjektivní volební právo. Ale i kdyby se byl Soud
k tomuto aspektu vyjádřil, vzhledem k doktríně Úmluvy jako živoucího dokumentu
by to pro jeho rozhodnutí nemělo zásadní vliv. Zdá se jednoznačné, že i když všeo-
becnost volebního práva původně z čl. P1-3 nevyplývala, v průběhu let se jeho rozsah
rozšířil.
Přípustná omezení subjektivního volebního práva
Okamžik, kdy Soud dovodil existenci subjektivního volebního práva podle čl. P1-3
a stanovil standard pro jeho soudní přezkum, je počátkem dlouhé linie případů přezkou-
mávajících nejrůznější omezení.
22
Soud například akceptoval omezení založená na stát-
ním občanství
23
či požadavku trvalého pobytu.
24
Do určité míry aproboval i omezení
na základě duševní choroby, nejsou-li paušální a neuplatňují-li se bez rozlišování
na všechny osoby s byť jen omezenou způsobilostí k právním úkonům.
25
Na druhé
straně však shledal porušení práva na svobodné volby v případě, kdy byli volební-
ho práva zbaveni lidé „podezřelí z příslušnosti k mafii“ (aniž by předtím musely být
odsouzen pro nějaký trestný čin).
26
Neakceptoval ani omezení volebního práva osob,
které vyhlásily osobní bankrot.
27
Nejzajímavější linie případů se však týká právě volebního práva vězňů. Historicky
jim řada evropských zemí volební právo nepřiznávala, což původně nebylo považováno
za porušení čl. P1-3. V roce 1983 Komise rozhodovala o stížnosti holandského obča-
na, který se z důvodu svého přesvědčení vyhýbal základní vojenské službě, za což byl
odsouzen k 18 měsícům vězení a na další tři roky mu bylo odebráno volební právo.
Stejným způsobem tehdy platný zákon v Nizozemí postihoval všechny osoby, které
21
Mathieu-Mohin and Clerfayt v. Belgium, op. cit., § 52.
22
Pro detailní přehled viz Kmec, J. et al.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C.H. Beck, 2012,
str. 1332-1335.
23
Makuc and others v. Slovenia, App. No. 26828/06, HUDOC, nebo Luksch v. Italy, App. No. 27614/95,
HUDOC.
24
Hilbe v. Lichtenstein, App. No. 31981/96, HUDOC, nebo Py v. France, App. No. 66289/01, HUDOC.
25
Alajos Kiss v. Hungary, App. No. 38832/06, HUDOC, § 44.
26
Labita v. Italy, App. No. 26772/95, Grand Chamber, HUDOC, § 202-203.
27
Campagnano v. Italy, App. No. 77955/01, HUDOC, § 49.