78 / 124
76
prvotní okupace.
34
De facto
domorodé národy proto byly
de iure
označovány za národy
„pouze“ kmenové. V současné době, kdy je výklad práva domorodých národů na sebe-
určení již ustálen tak, že zahrnuje pouze jeho vnitřní formu, již rozdělování
domorodých
a
kmenových
národů ztratilo svůj
raison d’être.
Doplňme, že úmluva z roku 1989 považuje sebeidentifikaci komunity jako domo-
rodého národa za základní kritérium své aplikovatelnosti
35
a státům, na jejichž území
tyto národy žijí, vychází vstříc výslovným ujištěním, že použití pojmu
národ
nesmí být
vykládáno způsobem, který by s ním spojoval práva, jež se k tomuto pojmu mohou
vázat v mezinárodním právu.
36
Je však třeba říci, že toto ustanovení není bez dalšího
vysvětlení zcela srozumitelné, byť je zřejmé, jaké úvahy jeho autory motivovaly. Sama
Úmluva č. 169 o domorodých a kmenových národech, která s pojmem
národy
pojí
celou řadu práv, je totiž samozřejmě nástrojem mezinárodního práva.
ͷ. Kolektivní povaha práv domorodých národů
Výše naznačené problémy s vymezením pojmu
domorodé národy
doprovázely v po-
sledních desetiletích 20. století i diskuze ohledně povahy a právního základu jejich práv.
Stěžejní v tomto směru byla otázka, zda je možné práva domorodých národů na mezi-
národní úrovni odvodit z existujících lidskoprávních nástrojů (zejména z ochrany práv
menšin), či je třeba vytvořit zcela novou právní kategorii, která by reflektovala specifika
těchto svébytných lidských společenství.
37
Přes neadekvátnost a jistou účelovost
38
první
z uvedených variant se pojetí domorodých národů jako nositelů specifických práv pro-
sazovalo na mezinárodní úrovni jen velmi pomalu.
39
Prvním významným úspěchem
mezinárodních vyjednávání byla výše zmíněná Úmluva ILO č. 169, která domorodé
národy jako první (a zatím jediný) závazný právní instrument pojímá jako subjekty
práv a státům výslovně ukládá respektovat kolektivní charakter jejich vztahu k půdě
a územím, která tradičně obývají či jinak využívají.
40
Byť se jí dostalo jen omezeného
přijetí, byla úmluva jedním z milníků na cestě k mezinárodněprávnímu uznání právní
34
KARPE, Philippe.
Le droit des collectivités autochtones
. Paris: Harmattan, 2008, s. 363.
35
ITPC 1989, čl. 1 odst. 2.
36
“The use of the term peoples in this Convention shall not be construed as having any implications as regards the
rights which may attach to the term under international law.”
(
ibid.
, čl. 1 odst. 3).
37
KINGSBURY, Benedict. Reconciling Five Competing Conceptual Structures of Indigenous Peoples’
Claims in International and Comparative Law. In: ALSTON, Philip (ed.).
People’s rights
. Oxford: Oxford
Univ. Press, 2001; citováno z ANTON, Donald K. a Dinah SHELTON.
Environmental protection and
human rights
. New York: Cambridge University Press, 2011, s. 546.
38
Klasické lidskoprávní nástroje zdánlivě poskytují jen velmi omezenou ochranu územním nárokům a tra-
dičnímu způsobu života domorodých národů, což vyhovovalo řadě států, v nichž domorodé národy
původně obývaly rozsáhlá území, než z nich byly vytlačeny novou suverénní mocí.
39
Na vnitrostátní úrovni jim však byl specifický status v mnoha případech přiznán již v 70. letech 20. sto-
letí. Příkladem jsou Spojené státy americké, které v této době (opětovně) přiznaly právo na sebeurčení
indiánským kmenům (viz ROYSTER, Judith V., Michael C. BLUMM a Elizabeth Ann KRONK.
Native
American natural resources law: case and materials.
3rd edition. Carolina Academic Press, 2013, s. 56-57).
40
ITPC 1989, čl. 13 odst. 1.