80 / 124
78
čení, jednak výslovně zakotvená v Úmluvě ILO č. 169 z roku 1989 a Deklaraci práv
domorodých národů z roku 2007. Bohužel oba tyto instrumenty trpí nedostatky, jež
zásadním způsobem omezují jejich účinnost: stranou úmluvy je jen malý počet stá-
tů, deklarace je nezávazná a u obou absentuje efektivní kontrolní mechanismus,
jenž by domorodým národům umožnil dosáhnout přezkoumání tvrzených porušení
jejich práv nezávislým mezinárodním orgánem. Zajímavé srovnání představuje proto
v tomto směru africký systém ochrany lidských práv, který jako jediný z regionálních
systémů poskytuje ochranu kolektivním právům národů.
.ͷ.ͷ Právo na sebeurčení
Právo národů na sebeurčení je v současné době považováno za součást mezinárod-
ního obyčejového práva a je mu přisuzován charakter kogentní normy, resp. normy
s působností
erga omnes
43
. V písemné formě je zakotveno v celé řadě mezinárodních
instrumentů, z nichž nejvýznamnější – vedle Charty OSN
44
– jsou pravděpodobně
lidskoprávní pakty přijaté v roce 1966:
Mezinárodní pakt o občanských a politických prá-
vech
(
International Covenant on Civil and Political Rights
, ICCPR) a
Mezinárodní pakt
o hospodářských, sociálních a kulturních právech
(
International Covenant on Economic,
Social and Cultural Rights
, ICESCR). Oba pakty zakotvují právo na sebeurčení
ve svém prvním článku shodně:
„Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě
tohoto práva svobodně určují svůj politický status a svobodně uskutečňují svůj hospodářský,
sociální a kulturní rozvoj.“
Součástí práva na sebeurčení, mimochodem jediného práva
kolektivní povahy, které se v paktech objevuje, je právo národa
„pro své vlastní cíle
svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji“
, přičemž národ nesmí být
„
[v]
žádném případě … zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci“
.
45
Jakkoli je právo národů na sebeurčení uznávanou mezinárodní obyčejovou normou
a
„jednou ze zásad mezinárodního práva“,
46
nepanuje na mezinárodní úrovni shoda
na jeho obsahu, resp. přesněji není jednoznačně vyřešena jeho potenciální kolize se zá-
sadou územní celistvosti (teritoriální integrity), tedy povinností respektovat nenarušitel-
nost území státu, která je
„jedným z najdôležitejších elementov zvrchovanej rovnosti štátov,
ktorý predstavuje základný pilier celého systému medzinárodného práva“.
47
Doktrína i praxe
rozlišují v tomto směru dva možné způsoby realizace práva na sebeurčení, jež se odli-
šují dopady na územní celistvost státu: zatímco tzv. vnější (externí) sebeurčení s sebou
nese územní změny, k tzv. vnitřnímu (internímu) sebeurčení dochází pouze v rámci
43
FAIX, Martin. Od práva na sebaurčenie k unilaterálnej secesii? In:
Právník
, 12/2014, s. 1121.
44
Mezi cíle OSN podle Charty mimo jiné patří
„rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě
k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru“
(Charta
OSN, čl. 1 odst. 2).
45
ICCPR, čl. 1 odst. 2; ICESCR, čl. 1 odst. 2.
46
“The principle of self-determination of peoples has been recognized by the United Nations Charter and in the
jurisprudence of the Court … it is one of the essential principles of contemporary international law.”
[ICJ.
East
Timor (Portugal v. Australia)
. Judgment. I.C.J. Reports 1995, s. 102, bod 29].
47
FAIX, M.
op. cit. supra
pozn. 43, s. 1125.