70 / 192
68
uzavře hranice a nebude nikoho zpět přijímat? První země azylu dokonce podle evrop-
ské úpravy vyžaduje explicitní souhlas státu, který již osobě jednou ochranu poskytl,
že ji znovu přijme. U bezpečných zemí původu lze postavit argumentaci na právní po-
vinnosti domovské země přijmout svého občana zpět, ovšem státy mnohdy své občany
přijímat zpět nechtějí.
Samostatnou otázkou je pak relevance ochrany státních hranic. Pokud nejsou práv-
ními překážkami, má smysl o nich uvažovat a opevňovat je, budovat zde ploty? Podle
našeho názoru je ochrana hranic důležitou faktickou překážkou, která umožňuje státu
regulovat příliv osob a především je registrovat a tak vědět, kdo na jeho území přichází.
Povinnost registrace je obsažena i v dublinském systému, závazky z něho plynoucí
ovšem některé státy přestaly v době migrační krize zcela dodržovat. Stejně tak někte-
ré státy na vnější hranici svou hranici v podstatě otevřely a umožnily vstup velkému
množství osob. S ohledem na povinnost nenavracení byly státy na vnější hranici sku-
tečně vystaveny tomu, že uprchlíky musely přijmout na své území již ve chvíli, kdy
k hranici přišli (přičemž ovšem nemohly na první pohled určit kdo je skutečně uprch-
líkem). A byly to především Řecko a Itálie, jimž byly navraceny osoby z ostatních zemí
EU, tlak na ně byl tedy velký. Přesto byl jejich krok velmi problematickým pro celou
Evropskou unii. K povinnosti nenavracet na hranici se přidává i extrateritoriální úči-
nek principu
non-refoulement
. Pokud by se státy mohly vyhnout povinnostem, které
mají v případě, že na jejich území uprchlík přijde, tím, že jej na území nevpustí, byla
by to pro ně z jejich hlediska výhoda, proto se objevují případy, kdy státy extraterito-
riální účinek daného principu popírají.
Státy EU nyní uvažují o krocích, které zastaví migranty, resp. uprchlíky již na cestě.
To se týká jak cesty po zemi, a tedy spolupráce se zeměmi, kterými migranti procházejí
(a možnosti navracení do nich navázané na finanční podporu), tak cesty po moři.
Na pořad dne se také vrátily otázky ochrany vnějších hranic v souvislosti se systémem
pátrání a záchrany. Vzhledem k tomu, že uprchlíci se nezřídka vydávají na cestu přes
moře na zcela nevyhovujících lodích, dostávají se do potíží, volají o pomoc a je nutné je
zachránit. Je třeba zdůraznit, že velká většina akcí zaměřených na ochranu evropských
hranic se v praxi změní v záchranné operace. Na tuto skutečnost reagovala i Evropská
unie, když v novém nařízení upravujícím ostrahu vnějších námořních hranic v kontex-
tu operací koordinovaných agenturou FRONTEX stanovuje explicitní pravidla pátrá-
ní a záchrany (která víceméně kopírují stávající mezinárodněprávní úpravu). Nicméně
nelze přehlédnout stále narůstající počty osob, které při snaze překročit námořní hra-
nice některého z evropských států zahynou, a bylo by jistě ve jménu záchrany lidských
životů žádoucí, aby došlo k posílení stávajících pohraničních operací.
Současná migrační krize ukázala v jasnějším světle problémy, které nejsou ani
v Evropě ani v celosvětovém měřítku nijak nové. Vzhledem k proudění statisíců uprch-
líků a migrantů do vybraných evropských zemí a k diskutované možnosti, že se v blízké
době dají do pohybu další miliony občanů blízkovýchodních a afrických států, sílí