SLP 10 (2016)

bude postupovat EU společně.

Pokud by pak kupříkladu všechny státy Evropské unie

odeslaly osoby ze svého území do (těch samých) jiných států, pak by jistě nastalo ne-

rovnoměrné rozdělení zátěže uprchlických proudů mezi státy. Mohlo by jít například

o země na cestě, tedy země na tzv. Balkánské trase, po níž přicházejí uprchlíci, resp.

migranti. Nerovnoměrné rozdělení existovalo i dříve, ale nenastala situace, že by se část

lidí rozhodla odejít do zemí EU, tedy evropské státy nebyly postaveny do situace, že by

se měly na řešení více podílet z nutnosti, a nikoli jen dobrovolně skrze například pře-

sídlení. Nyní je otázka odesílání osob do jiných států daleko více debatována se všemi

pozitivy i negativy. Lze si totiž klást otázky o legitimitě navracení osob do Jordánska či

Libanonu, když v Libanonu je podle údajů UNHCR každá čtvrtá osoba uprchlíkem

(ponecháme-li stranou, že stát nepřistoupil k Úmluvě). Státy se tak skrze navracení

nepřímo podílí na možné destabilizaci dané země. Samozřejmou právní otázkou je

pak možnost navracení do států, které nejsou smluvními stranami Úmluvy. To souvisí

i s obyčejovým ukotvením principu

non-refoulement

, který jsme v této publikaci dovo-

dili pouze v rozsahu zákazu navrácení z důvodu nebezpečí mučení.

Uprchlíci mohou překročit hranice mnoha států. Za nelegální vstup na území ne-

mají být podle čl. 31 Úmluvy penalizováni, což ale platí, pokud přicházejí přímo z ne-

bezpečí a dobrovolně a bez otálení se ohlásí příslušným úřadům. Nemají tedy nejen

záruku skutečné ochrany (pokud bude důsledně prováděno navracení tam, kam je

to možné, tak budou státy sousedící s domovskými státy přetížené), ale ani možnost

výběru země, kam půjdou (protože je může tato země navracet jinam, pokud to není

do nebezpečí). Vyvinění z porušení práva platí, pokud se uprchlíci vyhýbají legálnímu

překročení hranice a zvolí cestu mimo pohraniční kontroly. V současném mezinárod-

ním právu už hranice není tou překážkou, která dříve znamenala konec nadějí na zá-

chranu. Regionální úpravy umožňují uprchlíkům žádat o ochranu již na hranici a stá-

tům stanoví povinnost uprchlíkovu žádost vzít v potaz. Nelze jej odmítnout na hranici

a poslat zpět. Povinnost nenavracení existuje již zde.

Je tedy zřejmé, že jakmile se uprchlík objeví na hranicích, stát má povinnost nena-

vracení. Jak ale bylo řečeno, může uvažovat o navrácení, přesunu osoby, jinam. Právně

je tato možnost v evropské legislativě vyjádřena jako aplikace zmíněných bezpečných

třetích zemí, bezpečných zemí původu, či první země azylu. Ovšem zde vstupuje

do hry i reálná možnost navracení osob, tedy nejen právně ukotvená možnost je navrá-

tit, ale i možnost skutečná. Jiný stát nemusí osobu chtít přijmout, nemusí jí umožnit

vstup na své území. To, že je osobám umožněn vstup na území jiného státu je přitom

condicio sine qua non

definice třetí bezpečné země. Při využití konceptu třetí bezpečné

země si lze představit i jen dovezení osoby na hranice daného státu, ovšem, co když stát

Srov. COM(2015) 452 (návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se vytváří společný seznam

EU bezpečných zemí původu pro účely směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o spo-

lečných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a mění směrnice 2013/32/EU

z 9. 9. 2015, dostupný na

[on-

line]. Citováno 12. 1. 2016).