106 / 610
104
tě 70. let 20. století. Politická podmíněnost výkladu lidských práv jako specifického
pojmu nás pak nutí mít na paměti, že nejde, jak upozorňuje historik Michal Kopeček,
o
„zjednodušený evolucionistický model prezentující vývoj lidských práv jako jejich pomalý
leč souvislý vítězný pochod dějinami“
.
7
Lidská práva jako koncept se stala pevnou součástí diskurzu mezinárodního práva
zvláště po druhé světové válce s přijetím
Všeobecné deklarace lidských práv
, nicméně až
do 70. let postrádala podle teze Samuela Moyna svůj klíčový transnacionální charakter.
Právně-strukturním důvodem bylo to, že zakládající dokumenty a fungování OSN
byly stále ukotveny v diskurzu suverenity; absenci důrazu na transnacionální pojetí
lidských práv ale nahrávala i situace v mezinárodní politice. Tak v roce 1951 zpochyb-
ňoval možnost jednotlivce být subjektem mezinárodního práva rakousko-americký
právník Josef Kunz:
„Pokud jde o teorii, je nutné pochopit, že naše mezinárodní právo
a Charta spojených národů jsou založeny na principu suverenity států.
(…)
Praktickým
důvodem pak je jednoduše fakt, že státy nejsou připraveny podobné návrhy akceptovat.“
8
Chybějící mezinárodně-politická vůle byla dána i vzestupem protikoloniálního hnutí,
které sice využívalo právě jazyk lidských práv, ovšem s důrazem na právo na sebeurčení.
Tento přístup viděli jako zpomalení vývoje práv jednotlivce také někteří mezinárodní
právníci.
„Antikolonialismus
(…)
vybarvil lidskoprávní úmluvy: sebeurčení bylo přidáno
na soupisku lidských práv jako přídavná zbraň proti kolonialismu, i když zde nebyl žádný
náznak toho, že by to bylo právo jednotlivce,“
napsal Louis Henkin.
9
Ani v prvních fázích příprav helsinské konference, která byla nakonec jedním z hlav-
ních katalyzátorů ustavení dnešního pojetí lidských práv či změny studenoválečných
transatlantických vztahů, ale také impulsem pro disidentská hnutí ve východní Evropě,
se s lidskými právy nepočítalo jako s hlavním tématem. Počátkem 70. let vrcholila
politika uvolňování vztahů mezi SSSR a USA a ještě na moskevském summitu v květ-
nu 1972 zastávala americká administrativa zásadu nevměšování.
„Věříme v právo ka-
ždého národa vytyčit si svůj vlastní směr, vybrat si svůj vlastní systém, jít svou vlastní
cestou bez vměšování ze strany jiných národů,“
potvrdil na summitu prezident Richard
Nixon.
10
Vůdčím principem bylo spíše zachování mezinárodního míru než bdění nad
dodržováním lidských práv.
A i přesto, že se respektování lidských práv a základních svobod dostalo roku 1975
mezi základní zásady
Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
(KBSE), neměli sovětští představitelé důvod se domnívat, že by tato zásada měla klí-
čový význam, jelikož jí v textu
Závěrečného aktu
byla předřazena zásada nevměšování
do vnitřních záležitostí. Daniel C. Thomas si v tomto ohledu všímá i rozdílu v jed-
7
KOPEČEK, Michal. Lidská práva mezi politickou identitou a historickou kategorií. In: PŘIBÁŇ, Jiří;
BĚLOHRADSKÝ, Václav et al.
Lidská práva: (Ne)smysl české politiky
. s. 169.
8
MOYN, Samuel.
The Last Utopia
. s. 187.
9
Tamtéž. s. 202.
10
THOMAS, Daniel C.
Helsinský efekt: Mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu
. Praha:
Academia, 2007. s. 55.