108 / 610
106
s preferencemi středo- a východoevropských emigrantů, nyní amerických voličů, vel-
kou měrou přispěl k proměně definice amerického vlastního zájmu směrem k aktiv-
nějšímu působení při dohledu nad dodržováním lidských práv, zvláště v socialistických
zemích.
15
Rychlá proměna americké zahraniční lidskoprávní politiky ukazuje na větší ukot-
vení USA a SSSR v geopolitickém boji supervelmocí, větší důraz na
vztah
bloků.
Pro Evropu zase byla vzhledem k lidským právům důležitá otázka vytváření evropské
identity
. Proto, byť to byly ony samy, kdo nejvíce prosazoval zařazení lidských práv
do agendy KBSE, byl nakonec přístup západoevropských států ke kritice porušování
lidských práv ve východním bloku opatrnější. Jak uvádí Thomas, měli
„západoevropští
představitelé tendenci vnímat KBSE jako součást dlouhodobé strategie směřující k překoná-
ní rozdělení kontinentu, a proto byli méně než Američané ochotni znepřátelit si Sověty kvů-
li jednotlivým případům porušování lidských práv“
. Státy ES například v rámci NATO
zablokovaly americký návrh zřídit při KBSE Výbor pro lidská práva.
16
Rozdíl byl ostatně i mezi sovětskými disidenty a disidenty ze zemí střední Evropy.
Zatímco Rusové jako Solženicyn, Andrej Sacharov nebo Andrej Amalrik mohli „pře-
mostit“ Evropu a podobně jako Američané zdůraznit spíše koncept
vztahu
, českoslo-
venští disidenti sice mohli obrat v americké zahraniční politice rovněž přivítat, ale měli
též na paměti vizi návratu do Evropy. Podle Jamese F. Pontusa dokazovalo nepříliš vel-
ký zájem Američanů o otázky evropské
identity
i to, že postkomunistické země nazývali
jednotným a v Československu nepopulárním označením „východní Evropa“. Jinými
slovy,
„zápolení supervelmocí bylo vedeno ‚nad hlavami‘ Charty 77 a v podstatě i celé
Evropy“
.
17
Důležitou roli v napojení na evropskou
identitu
pak hrálo vytváření „střední
Evropy“ jako zvláštního teritoriálního určení mimo myšlení v rámci studenoválečných
bloků. Tak Jacques Rupnik říká, že
„na čem čeští (ale též polští nebo maďarští) disident-
ští intelektuálové od konce 70. let pracovali, bylo vrátit střední Evropu zpět na mapu“
.
18
Konečně podle Pavla Barši spočíval specifický element československého disentu právě
ve spojení diskurzů střední Evropy a lidských práv jako dvou emancipačních vyprá-
vění. Barša tvrdí, že diskurz střední Evropy umožnil vyvázat se ze studenoválečnic-
kého sporu dvou ideologických univerzalismů a přináší myšlenku partikularistickou.
Naším prvotním problémem tak nebyl souboj svobodného světa s totalitarismem, ale
to, že jsme se ocitali ve špatné civilizaci, jelikož jako středoevropané jsme patřili vždy
k Západu. Vzájemná provázanost s diskurzem lidských práv pak spočívala v tom, že
15
THOMAS, Daniel C.
Helsinský efekt
. s. 145, 163.
16
Tamtéž. s. 153, 156.
17
PONTUSO, James F. The Dissident Reception. Charter 77 in the U.S. In: DEVÁTÁ, Markéta; SUK,
Jiří; TŮMA, Oldřich.
Charta 77: od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci, 1977-1989. Sborník
z konference k 30. výročí Charty 77.
Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. p. 59.
18
RUPNIK, Jacques. Charter 77, Human Rights, and the Birth of European Public Space. In. DEVÁTÁ,
Markéta; SUK, Jiří; TŮMA, Oldřich.
Charta 77: od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci
. p. 25.