114 / 610
112
ropských režimech a byla užitečná pro bezmocné, avšak
„může být katastrofální, pokud
se stane nástrojem mocných“
.
42
Ostrá kritika moralisticky založeného přístupu k lidským právům přišla v součas-
né české debatě zvláště od Václava Bělohradského. Ten ji staví na odmítnutí typické-
ho vyjádření lidskoprávní antipolitiky, kterým byl v souvislosti se změnou koncep-
ce české zahraniční politiky názor Carla Gershmana, prezidenta americké instituce
National Endowment for Democracy, že
„Češi se vzdávají morální odpovědnosti“
. Podle
Bělohradského zase naopak předchozí zahraniční politika v oblasti lidských práv, sym-
bolicky často zaštiťovaná jménem Václava Havla, využívala
„morální autority disentu
k legitimizaci americké vůle k unipolarismu.“
43
Propojením
„amerického mesianismu“
a
„českého morálního kýče“
tak
„vznikl mýtus ‚morálního vlivu‘ na světového hegemona,
který pozorně naslouchá výzvě prezidenta-disidenta k podřízení politiky etice“
.
44
Kritika Pavla Barši pak směřuje k tomu, že zatímco Havel konce 80. let byl schopný
odlišit roli občanského aktivisty od role profesionálního politika, ve svém pozdějším
prezidentském období toho schopen nebyl. Místo představy
„ontologicky hierarchického
a komplementárního vztahu občanské (‚antipolitické‘) a normální (‚politické‘) politiky“
,
kdy
„představuje politika občanské (inter)akce
(…)
‚předpolitickou‘ podmínku politiky in-
stitucionální reprezentace“
,
45
nastupuje smísení politiky a aktivismu. Toto smísení vede
k přenesení modelu občanské zodpovědnosti morálně jednajícího soukromého jednot-
livce do pojetí zodpovědnosti státníka, který by se měl podle Maxe Webera řídit ne
etikou přesvědčení, ale etikou zodpovědnosti. Příkladem budiž Havlovo ospravedlnění
invaze do Iráku těmito slovy:
„Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany
(…)
nelze
věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci.“
Toto morální
občanské jednání pomoci člověku na chodníku však nelze přenést do výsostně politic-
ké oblasti, kde se naopak musíme pídit po důsledcích našeho jednání.
46
Řešením, na které můžeme v reakci na uvedené kritiky poukázat, je volání po takové
politizaci lidských práv, která nebude mísit morální a politický jazyk, ale zdůrazní je-
jich vzájemnou odlišnost. To neznamená, že by dodržování lidských práv mělo přestat
být zahraničněpolitickou prioritou či že by víra v lidská práva neměla být přesvěd-
čením politika. Znamená to takový přístup, kdy bude zahraniční lidskoprávní poli-
tika založená na etice odpovědnosti a zároveň bude politizována tak, že lidská práva
budou nádobou, která může být střídavě vyplňována jejich různými interpretacemi,
z nichž žádná by neměla srůst se samotným pojmem. Jde o interpretaci lidských práv
42
FIALA, Jaroslav. Lidská práva v tísni. In: PŘIBÁŇ, Jiří; BĚLOHRADSKÝ, Václav et al.
Lidská práva:
(Ne)smysl české politiky
. s. 132.
43
BĚLOHRADSKÝ, Václav. To jsou paradoxy, co?
Právo.
6. 12. 2014. online:
http://cepin.cz/cze/clanek.php?ID=1257 (15. 4. 2016)
44
BĚLOHRADSKÝ, Václav. Naše nynější lidskoprávní katastrofa. In: PŘIBÁŇ, Jiří; BĚLOHRADSKÝ,
Václav et al.
Lidská práva: (Ne)smysl české politiky
. s. 37.
45
BARŠA, Pavel.
Cesty k emancipaci
. Praha: Academia, 2015. s. 194-195.
46
Tamtéž. s. 204-205.