117 / 610
115
ských práv takové vzájemně na sebe působící okolnosti jako změna priorit v kontextu
Studené války od uchování stability v mezinárodním prostoru směrem k dodržování
práv jednotlivce, nástup individualisticky založeného neoliberalismu či posílení role
transnacionálních nevládních organizací typu Amnesty International. Důležitá v tom-
to pohybu byla Helsinská konference v roce 1975, která byla impulsem pro disident-
ská hnutí ve střední a východní Evropě. Jejich aktivity pak zase přispěly k aktivnější
lidskoprávní politice USA, pro které se lidská práva stala důležitým instrumentem
v otázce
vztahu
supervelmocí. Naopak v Evropě symbolizovala spíše základ znovu se
rodící evropské
identity
. I proto byla lidská práva pro disent zemí střední Evropy nejen
prostředkem boje proti totalitarismu, ale též věcí „návratu do Evropy“.
Klíčové pro zrod antipolitické ideje lidských práv jako tzv. poslední utopie bylo také
uprázdnění ideologického prostoru po krachu kolektivistických utopií na konci 60.
a počátku 70. let, přičemž názorový posun k prioritě obrany lidských práv bylo možné
vidět i u původně radikálně levicových západních intelektuálů. V zemích východního
bloku pak zase legalismus lidských práv a existenciální moralismus „života v pravdě“
reagovaly na ideologickou vyčpělost komunistických režimů, které se staly pouhými
„notorickými zločiny celé společnosti“. V těchto podmínkách však získaly na první
pohled antipolitické ideje lidských práv a „života v pravdě“ politický charakter, neboť
ony představovaly opozici režimu, který byl sám depolitizovaný.
Nedostatečné přiznání politického charakteru lidských práv po roce 1989 však ved-
lo ke smísení politického a morálního jazyka tehdy, když se bývalí disidenti dostali
k moci. V zahraniční politice toto smísení jazyků občanského aktivismu a klasické
politiky občas vedlo k převážení moralismu nad legalismem či etiky přesvědčení nad
etikou odpovědnosti. Cestou k opětovné politizaci lidských práv příhodné pro pro-
středí demokratické politiky tak bude takový výklad lidských práv, který jim přizná
charakter takového pojmu, jehož jednotlivé partikulární interpretace nemohou srůst
s pojmem samotným. Tento přístup pak povede i k tomu, že se uzná jako legitimní
i případné radikálnější přehodnocení koncepce zahraniční politiky, přičemž je však
stále nutné pamatovat na princip etiky odpovědnosti. Posledním představeným bodem
demokratizace a politizace lidskoprávního diskurzu je pak zdůraznění vzájemně se ne-
vylučujícího charakteru lidských práv a utopických projektů. Lidská práva by neměla
zůstat poslední utopií, která blokuje politické vizionářství, ale mohla by se naopak
ve svých různých interpretacích stát pevným základem nové přicházející utopie.