SBORNÍK 66 SVOČ 2016

112 / 610

110
svévoli převlečenou za právo. Tomu odpovídalo zaměření spíše na proces než na vý-
sledek.33
Tento specificky disidentský typ legalismu nebyl žádným cynickým pozitivismem
oddělujícím právo a morálku, ale naopak byl morálním postojem. Deklarovaná rezig-
nace na politický obsah a orientace na proces měly dva základní důvody. Legalistická
strategie na jedné straně bránila politickému rozštěpení disidentského hnutí, na straně
druhé zde byl fakt, že ani komunistický režim už v podstatě žádný obsah nenabízel,
jelikož jeho normalizační varianta byla spíše mocenským setrvačníkem nežli nositelem
revoluční ideologie. Bezobsažnost pak vybízela k tomu, aby v souvislosti s kritikou re-
žimu byla používána morální dichotomie „život v pravdě“ proti „životu ve lži“. Ruský
disident Anatolij Jakobson v tomto smyslu zdůvodnil přednost morálního boje před
politickým tak, že „je třeba začít předpokladem, že pravda je potřebná sama pro sebe, ne
z žádného dalšího důvodu“.34 Vystřídání politických (utopických) alternativ v klasic-
kém smyslu odmítl ve své Moci bezmocných i Václav Havel. Jednak je pro něj v post-
totalitním systému princip legality, podobně jako pro Jakobsona, daleko schůdnější
variantou než odboj, jednak se pak skutečná a trvalá změna systému neprosadí skrze
tradiční politické představy a vnějškový politický koncept, nýbrž bude muset vycházet
od lidské existence.35
To, že disent nepřichází s tradiční politickou alternativou, však podle Havla nezna-
mená, že nakonec nemá v jistém smyslu politický charakter. „Život v pravdě“ nemá jen
dimenzi existenciální, noetickou a mravní, ale též funkci politickou. Ta spočívá v tom,
že „je-li základní oporou systému ‚život ve lži‘, pak není divu, že jeho základní hrozbou se
stává ‚život v pravdě‘. Proto ho musí stíhat tvrději než cokoliv jiného.“ Dochází pak k zá-
věru, že „nejpůvodnějším zázemím a východiskem toho, co by se dalo v nejširším slova smys-
lu chápat jako ‚opozice‘, je v post-totalitním systému ‚život v pravdě‘“.36 Dokonce můžeme
říci, že pokud je pro režim typická ideologická bezobsažnost a pokud je lež jako taková
brána disentem za jeho hlavní oporu, je připravena cesta k revoluční situaci, neboť se
režim stává tím, co Ernesto Laclau či dříve Karl Marx nazývají „notorickým zločinem
celé společnosti“. Univerzalizací lži jako jeho opory se dosahuje toho, že komunistický
režim sice zůstává partikulárním režimem, „ale na druhou stranu, má-li být notorickým
zločinem celé společnosti, jeho vlastní partikulárnost musí být chápána jako symbol něčeho
jiného, něčeho, co je s ním nesouměřitelného“.37 Rozdíl oproti tomuto původně Marxovu
pojetí, kdy „má-li být jeden stav par excellence stavem osvoboditelem, je třeba, aby naopak
33 FALK, Barbara J. Charter 77: Legacies of Resistance and the Gift of Democratic Dissent. In. DEVÁTÁ,
Markéta; SUK, Jiří; TŮMA, Oldřich. Charta 77: od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. p. 42, 50.
34 MOYN, Samuel. The Last Utopia . s. 136.
35 HAVEL, Václav. Moc bezmocných. (1978) online:
val=2_eseje.html&typ=html (13. 4. 2016)
36 Tamtéž.
37 LACLAU, Ernesto. Demokracie a otázka moci. online:
tent&task=view&id=284 (13. 4. 2016)