SBORNÍK 66 SVOČ 2016

111 / 610

109
v USA zvláště německým emigrantem Herbertem Marcusem, u radikálnějších směrů
maoismus – odtud v 60. letech populární označení Tři M: Marx, Mao, Marcuse).
Z pohybů ve východním bloku můžeme zmínit pokus o československou variantu
reformního komunismu, násilně potlačenou vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Po kra-
chu uvedených politických a spíše kolektivisticky zaměřených programů, ať už z důvo-
du neúspěchu v prosazení podstatnější změny nebo kvůli geopoliticky nepříznivému
postavení pod tlakem supervelmoci, čekal ideologický prostor v 70. letech na vyplnění
novým obsahem. Že se jednalo o změnu znatelnou, lze vyčíst ze vzpomínky Bronislawa
Baczka, který emigroval z Polska do USA v roce 1968, právě když byla americká radi-
kální hnutí na svém vrcholu. „Jeden může nabýt dojmu, že století spíše než desetiletí nás
dělilo od konce 60. let,“ poznamenal Baczko koncem 70. let.30
K tomuto však dodejme, že ve východním bloku se nesouhlas s režimem vyjadřoval
již koncem 60. a počátkem 70. let i v jazyce lidských práv, oproti západním radi-
kálním hnutím nepochybně častěji. Zatímco skeptické hlasy na Západě poukazovaly
na nespravedlnost přítomnou ve společnosti i při formálním dodržování lidských práv,
v komunistických zemích základní práva typu svobody projevu zaručena nebyla, a tak
byl diskurz lidských práv považován za radikální a emancipační. Srovnání Jana Patočky
v jeho stati nazvané Inteligence a opozice z konce 60. let zní takto:
„V tom, že demokratické principy jsou nadále podrženy v ústavách a jsou součástí
pravidel politické hry, bude kritický západní intelektuál spatřovat vnitřní ideologickou
prolhanost systému, který předstírá něco, co ve skutečnosti není, aby se vyhnul
konfrontaci s odlidštěnou skutečností – západní intelektuálové tak mají vždy znovu
sklon podceňovat základní demokratické principy a základní práva. (…) Postavení
východních intelektuálů je v tomto smyslu výhodnější – a umožňuje jim možná
větší otevřenost pro pravdivou bytnost inteligence –, že totiž nepovažují základní
demokratická práva za pouhý prostředek k účelu, nýbrž za vlastní účel o sobě.“31
Lidská práva jako vlastní účel o sobě se pak s přítomností sovětských vojsk
v Československu, normalizací, a tedy nemožností pokračovaní v projektu socialistic-
kého humanismu (jakkoli byl ten i v roce 1968 v Československu ve stále nedokonalé
podobě a nevymanil se ze stranou řízeného byrokratismu), stala specifickým ideovým
programem disentu. Šlo o zvláštní prolínání legalismu a moralismu. Signatáři Charty
77 zdůrazňovali, že Charta není alternativní politický program, „není základnou k opo-
ziční politické činnosti. (…) Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společen-
ských reforem či změn, ale (…) bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování
lidských a občanských práv.“32 Podle Barbary J. Falk se chartistická strategie legalismu
snažila poukázat na rozdíl mezi socialistickou zákonností a politickou realitou, odkrýt
30 Tamtéž. s. 120.
31 PATOČKA, Jan. Inteligence a opozice. In: PATOČKA, Jan. Češi I. Praha: Oikoymenh, 2006. s. 243-
244.
32 Prohlášení Charty 77. online:
Charty_77 (13. 4. 2016)