SBORNÍK 66 SVOČ 2016

107 / 610

105
notlivých jazykových podobách textu Závěrečného aktu. Zatímco anglický text hovořil
o „neintervenci“, což ve výkladu západních vyjednavačů dovolovalo dodržování lid-
ských práv ve východním bloku alespoň monitorovat, ruská verze obsahovala termín
„nevměšování“, což implikuje větší omezení.11 I mezi disidenty zpočátku k výsledkům
helsinské konference převažovaly skeptické hlasy. Podle filozofa Ladislava Hejdánka
u Československem přijatých lidskoprávních úmluv zpočátku „vůbec nic nenasvědčo-
valo tomu, že by je kterákoliv ze stran brala opravdu vážně“. V roce 1977 pak Hejdánek
v jednom ze svých Dopisů příteli napsal, že „dnes jsme svědky pokusů uplatnit zásadu
nevměšování proti každému oficiálnímu poukazu a proti každé oficiální kritice nedodr-
žování a nerespektování základních lidských práv a občanských svobod, jako by to bylo
vměšování”.12
Nakonec se však přistoupení k Závěrečnému aktu KBSE či ratifikace mezinárodních
lidskoprávních paktů OSN staly důležitými impulsy pro lidskoprávní politiku česko-
slovenského disentu. Z geopolitického pohledu pak k těmto impulsům přistoupily
další dva prvky, které ovšem s ohledem na jejich odlišný charakter nelze směšovat
v obecný prvek posílení důrazu na lidská práva v západním světě – jednak šlo o ústup
USA od důsledné politiky nevměšování a americkou podporu východoevropských di-
sidentů, jednak o aktivnější tvorbu evropské identity. Lidská práva ostatně jako agendu
na pořad helsinských jednání prosadily právě především země Evropských společen-
ství, které lidská práva chápaly nejprve jako téma věcné spolupráce, ale poté také jako
základní princip vztahů mezi evropskými státy.13 I s ohledem na následující vývoj tak
můžeme přijít s tezí, že zatímco pro dvě supervelmoci byla lidská práva otázkou vztahu
dvou bloků a spíše instrumentem ve studenoválečném soupeření, pro evropské státy se
jednalo o otázku identity, resp. jednoty.
30. června 1975 vystoupil se svým projevem před shromážděním americké odborové
organizace AFL-CIO Alexandr Solženicyn, jenž byl o rok dříve vyhoštěn ze Sovětského
svazu. Ve svém projevu kritizoval jak sovětský režim, tak velmocenskou politiku usmi-
řování (détente) a volal po opravdovém détente, které by zahrnovalo odzbrojení nejen
ve smyslu míru mezinárodního, ale též konec násilí proti vlastním občanům, čehož
však Sovětský svaz není schopen: „Není to détente, když my zde s vámi můžeme příjemně
strávit čas, zatímco támhle lidé sténají a umírají v psychiatrických léčebnách.“ Proto uza-
vřel prosbou o aktivní mezinárodní politiku lidských práv: „Na naší přeplněné planetě
již nejsou žádné vnitřní záležitosti. Komunističtí vůdci říkají: ‚Nevměšujte se do našich
vnitřních záležitostí (…).‘ Ale já vám říkám: Vměšujte se víc a víc. (…) Prosíme vás,
abyste přišli a vměšovali se.“14 Podle Daniela C. Thomase podobný nátlak ze strany
nadnárodní sítě sdružující disidenty Východu a obhájce lidských práv na Západě spolu
11 Tamtéž. s. 70-71.
12 citováno v KMEŤ, Norbert. Disent a ľudské práva. Studia Politica Slovaca. 2008, No. 1. s. 8.
13 THOMAS, Daniel C. Helsinský efekt. s 60.
14 SOLŽENICYN, Alexandr. Words of Warning to the Western World. 1975. online:
PROZA/SOLZHENICYN/s_word_engl.txt_with-big-pictures.html (11. 4. 2016)