115 / 610
113
v prostředí demokratické politiky. Jejich politicko-historický charakter, možnost změ-
ny chápání samotného pojmu či přenášení důrazu mezi jednotlivými generacemi lid-
ských práv jsou zde zdůrazněny tím, že
„vztah mezi univerzálním a partikulárním závisí
na kontextu sociálního antagonismu a je, přísně vzato, hegemonickou operací“
.
47
Tak tedy, vypůjčíme-li si jazyk Ernesta Laclaua, podobně jako je v demokracii
uprázdněno místo moci, tak ani pojem lidských práv nepředurčuje povahu síly, která
jej obsadí. Univerzální přítomnost a uznání lidských práv nevylučuje jejich střída-
vé obsazování partikulárními interpretacemi, substantivní charakter je zde zdánlivým
a nahodilým. Demokraticko-politická interpretace lidských práv je stejně jako demo-
kracie
„možná pouze tehdy
(…)
když mezera mezi univerzalitou a partikularitou nebude
nikdy vyplněna, ale bude naopak neustále obnovována“
.
48
K podobnému závěru dochází
i Petr Agha, když poznamenává, že teprve
„opustíme-li onu univerzalizující ambici,
která je pro tradiční liberální diskurz zásadním pilířem konceptu lidských práv,
(…)
ak-
tivizujeme emancipační potenciál lidských práv“
. I pro Jacquesa Rancièra, píše Agha,
v sobě skrývá emancipační potenciál právě prázdnota forem, a dodává, že
„subjektivně
definovaný prostor pro politizaci nástrojů s univerzálními ambicemi vytváří produktivní
tenzi mezi abstraktním lidským právem a konkrétní situací“
.
49
Jiří Přibáň datuje počátek současné české debaty o lidských právech na počátek
roku 2014, kdy ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek spolu se svým náměst-
kem Petrem Drulákem
„radikálně zpochybnil“
, ohlášením přehodnocení jejích priorit,
„nadstranicky udržovanou kontinuitu zahraniční politiky posledních dvou desetiletí“
.
50
Výše uvedené poznámky o interpretaci lidských práv v prostředí demokratické politiky
nás vedou k tomu, že ani jejich radikální reinterpretaci nelze automaticky přisoudit
záporné znaménko. Uznání legitimity souboje o hegemonickou interpretaci lidských
práv ovšem musí být v souladu s politickou etikou odpovědnosti, s otázkami po důsled-
cích hegemonického střídání, což znamená, že by mělo brát ohled na reálnou zahraniční
politiku a naše spojenecké závazky. Na druhé straně by však zdůraznění spojeneckých zá-
vazků nemělo být vyjádřeno čistě morálním jazykem, jehož příkladem může být Baršou
zmíněný diskurz v debatách o umístění amerického radaru v Brdech. Tehdy byly jedně-
mi z rozhodujících argumentů jeho zastánců
„soulad se zásadou,
že dluhy se mají splácet“
a
„vděk vůči našemu americkému spojenci za to, co pro nás v minulosti učinil“
.
51
Druhým rysem obrany proti depolitizaci lidskoprávního diskurzu by pak mělo být
odmítnutí rezignace na případný nový utopický (podle teze Samuela Moyna) projekt.
To, že se dnešní individualistické pojetí lidských práv zrodilo z krachu dřívějších ko-
47
LACLAU, Ernesto.
Emancipace a radikální demokracie
. Praha: Karolinum, 2013. s. 47.
48
Tamtéž. s. 169-170.
49
AGHA, Petr. Zbytečné otázky po smyslu lidských práv. In: PŘIBÁŇ, Jiří; BĚLOHRADSKÝ, Václav et
al.
Lidská práva: (Ne)smysl české politiky
. s. 80-81.
50
PŘIBÁŇ, Jiří. Úvodní poznámka Jiřího Přibáně. In: PŘIBÁŇ, Jiří; BĚLOHRADSKÝ, Václav et al.
Lidská práva: (Ne)smysl české politiky
. s. 11.
51
BARŠA, Pavel.
Cesty k emancipaci
. s. 205.