215 / 610
213
třeba zdůraznit, že značná část jeho „škody“ pouze pokryje výdaje, které již v očekávání
v uzavření smlouvy vynaložil.
Varianta 1 i Varianta 3 zakotvují určité limity pro náhradu škody, čímž v konkrét-
ních případech vytvářejí strop, nad který by neměl při posuzování sporu jít. Z tohoto
pohledu se jako „ekonomicky“ přijatelnější jeví varianta č. 3, neboť právě ona v pří-
padě uzavírání pro poškozeného nevýhodné transakce nepřenáší tíži jeho neobratných
rozhodnutí na škůdce. Obráceně však, pokud poškozený uzavírá pro něj výhodnou
smlouvu, je třeba v případě ztroskotání kontraktačního procesu toto zohlednit ve výši
hrazené škody – a to způsobem, že v takovém případě bude poškozený v lepší výchozí
pozici, než když uzavírá smlouvu nevýhodnou nebo „běžnou“. To právě varianta č. 3
ve srovnání s variantou č. 1 umožňuje, neboť v takovém případě je pro poškozené
příznivější.
Hospodářské hledisko pochopitelně není jediným kritériem, které by se mělo při
úvahách o rozsahu náhrady škody prosadit. Může být nicméně hlediskem, které vedle
právně-teoretického přístupu umožní v obecné rovině vybrat řešení, které je právně
spravedlivé a zároveň socio-ekonomicky přijatelné. Je proto dle mého názoru nasnadě
uzavřít, že jako nejvhodnější se celkově ukazuje varianta 3, tedy preferování náhrady
negativní škody, přičemž však poškozený nemůže být postaven do lepší situace, než
ve které by byl, kdyby k uzavření smlouvy nakonec došlo. Toto řešení lze totiž opřít
o relativně neprůstřelnou argumentaci (princip smluvní volnosti, zákaz kontraktační
povinnosti, vlastní hospodářské riziko). Řešení je však vstřícné i praxi, když „trestá“
osoby, jež plýtvají svými ekonomickými zdroji, neboť neumožňuje náhradu škody
v rozsahu, který odpovídá jejich nešikovným spekulacím, a naopak „odměňuje“ ty,
které se ve svých smluvních závazcích snaží maximalizovat svůj zisk. Jak bylo konečně
uvedeno výše, umožňuje však tato varianta i pružně reagovat na konkrétní okolnosti
případu, když ve výjimečných situacích připouští plnou kompenzaci (náhrada škody
bez omezení v případě zásahu do absolutních práv poškozeného, při úmyslném jedná-
ní protistrany nebo v případě, kdy náklady byly vynaloženy na základě jejího podnětu)
nebo zohledňuje i jiná, neekonomická kritéria, která stranu k uzavření smlouvy vedly.
7.7 Možný přístup Nejvyššího soudu
Nyní zbývá již jen zhodnotit analýzu nové právní úpravy na podkladě stávající judi-
katury Nejvyššího soudu, neboť v konečném důsledku to bude právě on, který se bude
muset s její interpretací vypořádat.
Nejvyšší soud jako základní kritérium při určování hraditelné škody vychází z kri-
téria příčinné souvislosti. Ze stávající judikatury
84
přitom plyne, že přiznává náhradu
toliko neobvyklým nákladům, které strana při kontraktaci vynaložila
v důsledku speci-
fických požadavků druhé strany
.
84
Srov. kapitolu 7,