216 / 610
214
Byť je jeho postoj podrobován kritice,
85
je pravděpodobné, že Nejvyšší soud i v nové
právní úpravě setrvá na svém stanovisku, že hradit se budou toliko náklady zvláštní.
Ač považuji pohled Nejvyššího soudu vycházející zřejmě z myšlenky hospodářského
rizika, za legitimní, s kritikou se částečně ztotožňuji. Specifické náklady ve smyslu ná-
kladů vynaložených na popud požadavků druhé strany, by měly být s jistotou hrazeny
bez dalšího (jedná se konečně i o jednu z výjimek, které nepodléhají omezení výší
pozitivní škody, jak je definoval
Welser
86
). Za neobvyklé je však dle mého názoru nutné
považovat i jiné další náklady, které strana vynaložila od okamžiku, kdy v ní byla vzbu-
zena důvěra, že k uzavření smlouvy dojde. Důležité v tomto ohledu totiž není ani tak
hledisko jejich „obvyklosti“, jako právě otázka příčinné souvislosti
87
. Jde-li o náhradu
negativní škody, je třeba příčinnou souvislost s útratou nákladů hledat ve skutečnosti,
že došlo k vytvoření důvodného očekávání uzavření kontraktu. Veškeré výdaje vyna-
ložené po vytvoření této důvěry by tudíž hrazeny být měly. To případně Nejvyššímu
soudu nebrání, aby za pomoci § 2918 OZ korigoval rozsah náhrady škody v rozsahu
vynaložených nákladů poškozeným, pokud mu část z nich lze přičítat.
88
Dále je třeba se ptát, zda Nejvyšší soud v určitých situacích umožní i úhradu nega-
tivní škody odpovídající ztrátě z neuzavření jiného obchodu. Ani jedna z interpretací
uvedená výše tomu nebrání. Domnívám se, že k posouzení této otázky bude třeba
zjišťovat okolnosti konkrétního případu. Pokud pak neuzavření jiného (obdobného)
obchodu bude
in concreto
v příčinné souvislosti s vytvořením stavu důvěry, je dle mého
názoru vhodné, aby Nejvyšší soud odpovědnost za tuto škodu dovodil. Pokud tak
například strany vyjednávají o nájemní smlouvě od určitého data, nakonec však po-
tenciální nájemce na poslední chvíli z kontraktu vycouvá, měla by podle mého názoru
poškozená strana mít možnost nárokovat ušlý zisk z nájmu v rozsahu, který odpovídá
měsíčnímu nájemnému v dané lokalitě vynásobenému počtem měsíců, po který se jí
nepodařilo ode dne určeného v uzavíraném kontraktu nového nájemce oslovit.
89
Závěr
Poznatky, k nimž jsem v předkládané práci dospěla, lze shrnout do několika vět.
Rozsah odpovědnosti při ukončení vyjednávání o smlouvě, jak jej vymezuje § 1729
odst. 2 OZ, rozhodně není jednoznačný a zejména otázka jeho limitace je mimořád-
ně sporná. Zákonodárcův úmysl není z textu ustanovení, které je z komparativního
pohledu přinejmenším netradiční, zřejmý. Jak ukázaly předchozí řádky, vybízí znění
pravidla ke třem možným způsobům výkladu, přičemž každý z nich vede k odlišnému
dopadu na praxi. Vycházíme-li nicméně ze smyslu předsmluvní odpovědnosti vyme-
85
HULMÁK,
op.cit., s. 58.
86
Viz kapitolu 6.
87
HULMÁK,
op.cit., s. 55.
88
Viz kapitolu 3 a rozhodnutí OGH ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 Ob 10/05a či též ŠVESTKA, Komentář
– Svazek V,
op.cit., s. 26-27.
89
Tamtéž, s. 26.