212 / 610
210
omezení rozsahu náhrady postupuje podobně jako český zákonodárce, neboť rovněž
zmiňuje „ztrátu z neuzavřené smlouvy v obdobných případech“. Nad rámec českého
znění však hovoří i o nároku poškozeného na náhradu zbytečně vynaložených nákladů.
78
Účastník vyjednávání, který byl jeho ukončením poškozen, by pak při výkladu v souladu
s inspiračním zdrojem měl mít nárok na náhradu celé negativní škody bez ohledu na je-
jich výši. Tento výklad by odpovídal i dalším unifikačním projektům (PECL, DCFR)
nebo přístupu, který zaujímá německé právo.
79
Je-li toto řešení, ke kterému zákonodárce
směřoval, z hlediska právní jistoty lze
de lege ferenda
navrhnout:
Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu v rozsahu odpovídajícím
nákladům, které druhá strana v průběhu jednání o uzavření smlouvy vynaložila, stejně
jako ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.
Lze však rovněž argumentovat výkladem
a contrario
, který povede ke zcela opačné-
mu závěru. Byť se zákonodárce v důvodové zprávě na CEC odvolává, nepřevzal tuto
jeho část, tudíž nechtěl, aby náhrada škody byla možná ve výši odpovídající celému
negativnímu interesu (tedy skutečné škodě i ušlému zisku).
7.4 Výklad teleologický
Třetí možností je ke znění ustanovení přistoupit způsobem, kterým jej zřejmě
(jakkoliv nezohledňuje terminologickou nepřesnost)
80
vykládá většina dosavadní čes-
ké komentářové literatury.
81
Tento výklad pramení ze smyslu a účelu odpovědnosti
za škodu, jak byl definován dříve. Základní myšlenkou tohoto přístupu je skutečnost,
že poškozený musí být postaven do situace, ve které by byl, kdyby uzavření smlou-
vy se škůdcem neočekával. Má tedy právo na náhradu vynaložených nákladů i na to,
co mu ušlo, protože neměl možnost uzavřít jinou obdobnou smlouvu.
82
Zároveň se
však nemůže takováto osoba ocitnout v lepší pozici, než v případě uzavření smlouvy.
Připomeňme, že tento přístup razí rakouská právní doktrína, kloní se k ní nemalá část
doktríny německé a odpovídá i myšlenkám
Law & Economics
.
Osobně zastávám názor, že právě uvedené řešení by mělo představovat východisko
nové právní úpravy. Tento přístup je totiž dle mého názoru nejspravedlivější, když nej-
lépe zohledňuje zásady smluvního práva, zároveň však počítá se základními principy
socio-ekonomickými. Do té míry, do jaké jde o svobodná hospodářská rozhodnutí
učiněná na podkladě vlastního rizika, by měl každý za svá jednání a majetkové dispo-
zice odpovídat sám. Pouze ve chvíli, kdy je jeho svoboda rozhodování v tomto ohledu
nějakým způsobem omezena (uvedením v důvodné očekávání uzavření smlouvy), lze
uvažovat o přenesení odpovědnosti na druhého.
78
Srov. kapitolu 3.
79
Viz kapitolu 2.
80
Terminologickou nepřesností je míněno „ztráta smlouvy v
obdobných případech“.
81
ŠVESTKA, Komentář – Svazek V,
op.cit., s. 26 nebo HULMÁK, op.cit., s. 63 či HRÁDEK, op.cit., s. 198.
82
Po tom volá
Hulmák in HULMÁK, op.cit., s. 58.