SBORNÍK 66 SVOČ 2016

206

nemá být pozitivní škoda, ale obecné posouzení účelnosti majetkových dispozic, které

poškozený v důvěře v uzavření smlouvy učinil – tedy jakási jejich „hypotetická renta-

bilita“.

6. Rozsah náhrady škody v judikatuře Nejvyššího soudu

Konečně je vhodné se podívat na to, jak se s otázkou náhrady škody vypořádal

Nejvyšší soud za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964. Vrcholní soudní orgán

v oblasti civilních sporů se problémem zabýval již ve svém průlomovém rozhodnutí

sp. zn. 29 Odo 1166/2004

. V předmětné věci šlo o neúspěšném jednání o smlouvě

o úvěru. Žalobkyně následně po žalovaném uplatňovala škodu ve výši nákladů za po-

skytnuté právní poradenství a odměny za zpracování úvěrové dokumentace, které

na základě zájmu žalovaného o uzavření smlouvy o úvěru provedla. Nejvyšší soud se

sice přiznáním náhrady škody v daném případě nezabýval, obecně nicméně uzavřel, že:

„

potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají

náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením

musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoliv.

Vynaložení těchto „obvyklých” provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou

újmu ve smyslu ustanovení

§ 420

obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vy-

naložení nákladů, které nelze považovat za – pro uzavření smlouvy konkrétního typu –

běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany,

nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.

“

Nejvyšší soud tedy v tomto svém rozhodnutí připustil náhradu negativní škody, pouze

však ve výši odpovídající neobvyklým nákladům. Z náhrady jsou naproti tomu vylou-

čeny náklady, které jsou pro uzavírání daného typu smlouvy běžné, neboť s těmi musí

každý při kontraktaci počítat.

To, co představuje „neobvyklé“ náklady, Nejvyšší soud vymezil v jiném ze svých

rozhodnutí – sp. zn. 25 Cdo 45/2011

. V uvedeném sporu šlo o uzavření smlouvy

o nájmu nebytových prostor za účelem provozování garáží. Případ je sice poněkud

specifický, neboť v něm již smlouva uzavřena byla, její účinnost však byla vázána na vy-

klizení prostor původním nájemcem, k čemuž nikdy nedošlo, a smlouva tak účinnosti

nikdy nenabyla. Nejvyšší soud k odpovědnosti proto přistoupil jako ke

culpa in contra-

hendo

(§ 415 ve spojení s § 420 OZ64). Žalovaný pronajímatel se dle skutkového sta-

vu zavázal žalobkyni, že podá na stávajícího nájemce žalobu na vyklizení. To skutečně

učinil, žalobu však vzal zpět a s původním nájemcem se domluvil na pokračování ná-

jmu. Žalobkyně ale mezitím v důvodném očekávání začala plnit své povinnosti, které

jí z neúčinné nájemní smlouvy plynuly, a uzavřela pojistnou smlouvu na nebytové

prostory a smlouvu s provozovatelem přilehlých garáží. Následně se u soudu domáhala

Ibid., s. 327.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 45/2011.