443 / 610
441
V souladu s klasickou teorií dělby moci může státní orgán disponovat normativně
regulativní pravomocí, která umožňuje stanovit závazná pravidla, nebo pravomocí roz-
hodovací (exekutivní), jejímž cílem je aplikovat obecně závazné normy na konkrétní
případy, či soudní pravomocí zajišťující nezávislé a nestranné rozhodování sporů.
1
Aby
státní orgán mohl uplatnit svou pravomoc, je nezbytné posoudit rozsah společenských
vztahů, na které může aplikovat mocenské prostředky, jimiž disponuje. Za tímto úče-
lem se vymezuje rozsah jeho působení, který je označován jako působnost, jenž vytváří
a limituje aplikační prostor pro pravomoc. Působnost se zpravidla rozlišuje na věcnou,
územní, osobní a funkční. Zatímco věcná působnost vymezuje okruh právních otázek,
ve kterém může orgán realizovat jemu svěřenou pravomoc, místní působnost limituje
teritoriální dosah. Osobní působnost vymezuje okruh subjektů, o kterých může orgán
rozhodnout. Působnost funkční reflektuje vztah dvou článků jednoho systému, který
je vertikálně strukturován a umožňuje, aby výše stojící článek přezkoumával či kont-
roloval činnosti nižšího článku. Příslušnost pak představuje procesní kategorii, která
vyjadřuje konkrétní vztah, v němž konkrétní státní orgán realizuje svou pravomoc
a působnost vůči určitým adresátům.
2
2.2 K pojmu kompetence
V nauce lze identifikovat tři základní přístupy, které popisují vzájemný vztah výše
uvedených pojmů.
3
V. Knapp kompetenci považuje za konkretizaci pravomoci a po-
užívá ji jako synonymum příslušnosti, neboť
„pravomocí se zpravidla rozumí generické
označení orgánu oprávněného o věci rozhodovat, kdežto kompetencí (příslušností) se rozu-
mí specifické označení takového orgánu“.
4
Druhý přístup, který podporuje v některých
ze svých rozhodnutí i Ústavní soud, ztotožňuje kompetenci s působností, jelikož
„lze
pravomoc státního orgánu chápat jako samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj.
ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence již jako zcela
konkrétní věcné vymezení otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci“.
5
Poslední
přístup nahlíží na kompetenci obecněji jako na nadřazenou kategorii, která v sobě
zahrnuje pravomoc i působnost, a proto
„se kompetencí míní rozsah toho, co orgán smí,
má nebo je oprávněn činit“.
6
Z výše uvedeného vyplývá, že kompetence je pojem široký a obecný, jehož obsah
závisí nejenom na výchozím teoretickém přístupu, ale i právním odvětví, ve kterém
je konkrétně užíván. Osobně se ztotožňuji se třetím pojetím, které je prezentováno F.
Weyrem, jelikož na tento pojem pohlíží v nejobecnější rovině a vyjadřuje jak pojem
1
KLÍMA, Karel.
Teorie veřejné moci (vládnutí)
. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006, s. 193, 194.
2
KLÍMA, Karel.
Státověda
. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 230-233, 374.
3
FRUMAROVÁ, Kateřina. Kompetenční spory rozhodovaní Nejvyšším správním soudem. Správní prá-
vo. 2013,
46
(6), s. 313.
4
KNAPP, Viktor.
Teorie práva
. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 197.
5
Nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. Pl. ÚS 17/06.
6
Tento přístup zastává například F. Weyr. V podrobnostech viz WEYR, František.
Teorie práva
. Brno:
Orbis, 1936. s. 119.