445 / 610
443
a orgány územní samosprávy nebo ústavními orgány navzájem
12
a postupuje dle zák.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Jelikož je postup při jejich řešení upraven různými procesními předpisy, označují
se též jako „spory o příslušnost“ nebo „spory o pravomoc“. Výraz kompetenční spor
explicitně uvádí pouze § 97 SŘS v rámci řízení o kompetenčních žalobách a § 1 odst. 1
RoKomSp.
Ačkoli se objevují názory,
13
které zvolenou terminologii hodnotí negativně, neboť
výraz kompetence (stejně jako kompetenční spor) je příliš univerzální, nejasný, pro
naši právní kulturu netradiční, a proto i legislativně nevhodný, má své opodstatně-
ní. Je pravdou, že v procesních předpisech jsou užívány tradičně termíny příslušnost
a pravomoc, jejichž použití se odlišuje zejména v oblasti procesu soudního a správního,
nicméně nejednotná terminologie vystupuje do popření právě v momentu, kdy dojde
ke střetu orgánů aplikujících právo. Zejména v případě zák. č. 131/2002 Sb. o rozho-
dování některých kompetenčních sporů, považuji tento výraz za přiléhavý. Dle mého
názoru je výraz kompetenční spor vhodnou alternativou, jelikož se jedná o pojem ši-
roký bez ostrých kontur, pod který je možné zahrnout konflikty různých orgánů bez
ohledu na jejich povahu, a překonat tak rozdílnou terminologii jednotlivých předpisů.
S ohledem na téma práce je následující část zaměřena na spory dle RoKomSp.
4. Kompetenční spory dle zák. č. 131/2002 Sb.
Zákonem o rozhodování některých kompetenčních sporů byl v roce 2003 v rámci
reformy správního soudnictví zřízen zvláštní senát, který plní funkci speciálního or-
gánu soudního typu. Ačkoli je tvořen třemi soudci Nejvyššího soudu a třemi soudci
Nejvyššího správního soudu, kteří jsou jmenováni předsedy uvedených soudů, není
součástí žádného z těchto soudů. Funkční období zvláštního senátu je tříleté a svou
činnost vykonává v sídle Nejvyššího správního soudu.
Předmětem jeho činnosti je rozhodování kladných a záporných kompetenčních spo-
rů, jejichž stranou musí být vždy soud. Pozitivním sporem se rozumí situace, kdy si
„jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených
účastníků,
o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí“.
Potřeba řešit tento
spor vyplývá z požadavku, aby orgány nepřekračovaly svou pravomoc. V praxi však
převažují záporné kompetenční spory, které spočívají naopak v tom, že strany popírají
svou pravomoc rozhodnout v téže
14
věci individuálně určených účastníků. V takovém
12
Alespoň jedním z účastníků sporu, který bude oprávněn řešit Ústavní soud, musí být Parlament ČR,
prezident, vláda, Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, ČNB či NKÚ. Viz k tomu
KLÍMA, Karel. Ústavní
právo
. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 737.
13
Tamtéž, s. 735.
14
„
Za totožné věci se považují takové věci, kde je dána totožnost předmětu
řízení
a totožnost
účastníků
řízení.“
Viz usnesení zvláštního senátu ze dne 11. května, sp. zn. Konf 21/2008.