514 / 610
512
nárok na zisk/vnitřní zdanění zaniká. Pouze mlčí. A otázka je, zda v
ius publicum
lze
uvažovat o extensivním výkladu v tomto směru. Naopak cel a celních poplatků se ko-
runa dokonce nejen, že nevzdává, ale přímo je vyžaduje.
68
Zajímavostí je pak pasáž, kdy král ústy listiny garantuje vymahatelnost práva vůči
své osobě a jeho nástupcům existencí listiny a tím, že je prohlášena královským paten-
tem.
69
Privilegia jsou tak stvrzena.
Problematika oprávněnosti uvalení daně
Král se svolením parlamentu uvalil na kolonie prostřednictvím Zákona o kolkovném
v roce 1765 první přímou daň za dobu jejich existence. Přímou daní byla rozuměna taková
daň, která byla placena přímo Koruně bez „prostředníka“ v podobě obchodníka s danou
komoditou. Jednalo se logicky o nejviditelnější, byť rozhodně ne likvidační,
70
zdanění,
a proto obratem zvedlo vlnu nevole ze strany potenciálních plátců. Při případném nesou-
hlasu s daní a při argumentaci proti ní je třeba vzít na zřetel dva aspekty: 1. Kdo a z jakého
titulu daň ukládá 2. Zda byla daň vyhlášena formálně správným procesem.
Daně v Británii
Osobou, která daň v britském právu 17. a 18. století ukládá je bezpochyby král,
a to z prostého titulu svojí pravomoci tak učinit. Tuto pravomoc mu garantuje (nebo
spíše nezakazuje) samotná ústava, která je ovšem velmi problematická z hlediska svého
vymezení. Díky nepsané, či přesněji nepsané a polylegální
71
podstatě dokumentu se
velká část pravomocí vrcholných orgánů státu pouze dovozuje z obyčejového práva.
Příkladem budiž pravomoc parlamentu vydávat zákony – žádná z chart britské ústavy
ji explicitně nezmiňuje, přesto se jedná o orgán s legislativní pravomocí, kterou si ni-
kdo nedovolí zpochybnit.
72
Stejnou povahu má i daňová pravomoc krále.
Přesto se nejedná o pravomoc neomezenou – její vývoj je komplikovaný, avšak
hlavním rysem je její postupné zužování prostřednictvím rozmanitých aktů zejména
parlamentu. Prvním resp. nejvýznamnějším z nich je Velká listina práv a svobod –
Magna Charta Libertatum. Ve verzi z roku 1215, se v článku prvním píše, že:
„Všem
svobodným našeho království zároveň svěřujeme, a zavazujeme se
pro ně je chránit jak my,
tak naši potomci, všechny svobody níže sepsané.“
73
na což z hlediska naší problematiky na-
vazuje článek 12:
„Štítovou daň ani jinou finanční pomoc nelze v našem království vybrat
bez toho, aby o ní panoval všeobecný souhlas, pokud se nejedná o sumu, která bude potřeba
v zaplacení výkupného za naši osobu, o sumu potřebnou k pasování našeho prvorozeného syna
68
tamtéž
69
tamtéž
70
RAKOVÁ, S., s. 53
71
BLACKBURN, R.
Britain‘s unwritten constitution
. [online].
Dostupné z:
http://www.bl.uk/magna-carta/articles/britains-unwritten-constitution. Citováno 27. 4. 2016
72
tamtéž
73
English translation of Magna Carta. [online].
Dostupné z:
http://www.bl.uk/magna-carta/articles/mag-na-carta-english-translation. Citováno 27. 4. 2016