SBORNÍK 66 SVOČ 2016

515 / 610

513
rytířem či sumu potřebnou k provdání naší nejstarší dcery. Pro takové příležitosti lze však
požadovat pouze přiměřenou finanční pomoc. Stejná pravidla platí pro Londýnské daně.“
Verze Magny Charty z roku 1225 – tedy verze, která je nejznámější a hlavně právně nej-
závaznější – však vrací režim štítové daně zpět před období vlády krále Jana – resp. do mezí
vlády jeho děda, krále Jindřicha. Přesto však krátká etapa životnosti ustanovení článku 12
z roku 1215 svědčí o tom, že zde existovala snaha daňovou pravomoc krále omezovat.74
Dalším – a pro americké osadníky zcela stěžejním – dokumentem týkajícím se daní
byla Prosba o právo z roku 1628.75
Z té vyplývá podle americké koloniální intelektuální špičky pravidlo, že bez re-
prezentace neexistuje možnost zdanění.76 O této problematice bude pojednáno dále.
V tuto chvíli je však důležité toto ustanovení zmínit zejména proto, že zakládá formál-
ní náležitosti daňového zákona – tedy, že takový zákon musí schválit parlament. Daň
uvržená na kohokoliv pouze ze strany krále je pro příště neplatnou.
Potud co se týče pravomoci krále a parlamentu obecně. Daňové zákony mají však
nejen vydavatele, ale i adresáty. V obecné rovině lze konstatovat, že daň platil každý
svobodný muž.77 Daňová povinnost se však nerovná volebnímu právu, neboť pro vo-
lební právo byl zaveden majetkový cenzus ve výši 40 šilinků a podmínka náboženské
příslušnosti k protestantské církvi. Volební právo tedy náleželo všem svobodným mu-
žům v místě jejich bydliště dle zákonného rozdělení hlasů a to pouze tehdy pokud ten-
to muž, jak již bylo zmíněno, disponoval daným majetkem a byl členem protestantské
církve. Takovým člověkem byl při volbách v roce 1734 každý čtvrtý dospělý muž.78
Výše respektive druh daně vztahující se na každou konkrétní osobu se ale často vý-
znamně lišil. Mimo všeobecné daně platící na celém britském území existovalo mnoho
dalších daní lokálních.79 Tyto pak byly odvislé od místních zvyklostí, jejichž teritoriální
rozsah sahal od rozlehlých panství až po jednotlivá území měst nebo vesnic.80 Žádné
z britských území však nebylo osvobozeno od daňové povinnosti v plném rozsahu.
Daňoví poplatníci byli rozděleni do dvou skupin, na vlastníky půdy a vlastníky mo-
vitostí.81 Výše odvedené daně se u prvních z nich odvozovala od výnosnosti pozemků,
74 Listina z roku 1215 byla pro jistotu okamžitě (24. června) v sedmi kopiích rozeslána po království, počítalo
se tedy evidentně s její širší distribucí a závazností. Viz Timeline of Magna Carta and its legacy. [online].
Dostupné z: Citováno 27. 4. 2016
75 The Petition of Right. [online]. Dostupné z : Citováno
27. 4. 2016.
76 RAKOVÁ, S., s. 75
77 DOWELL, Stephen. A history of taxation and taxes in England from the earliest times to the p r e s e n t day.
London: Longmans, Green, and co., 1884.
78 18th-century Britain, 1714–1815. [online]. Dostupné z :
Kingdom/18th-century-Britain-1714-1815. Citováno 27. 4. 2016
79 DOWELL, S., s. 156
80 tamtéž, s. 156
81 tamtéž, s. 156