11 / 124
9
Další klasické rozlišení mezi lidskými právy a občanskými právy pochází z francouzské
Deklarace práv člověka a občana (
Déclaration des Droits de l’Homme et du Citoyen
, 1789).
V nejobvyklejším významu jde o rozlišení práv určených každé lidské bytosti od práv
vyhrazených pouze pro občany (na rozdíl od cizinců). Tradičně byla práva občanů
spojována s politickými právy. Jde tedy přinejmenším o užší pojetí, resp. podmnožinu
lidských práv. Navíc je toto dělení někdy předmětem kritiky.
Již v 19. století je z filozofických i praktických pozic kritizoval K. Marx (K židov-
ské otázce, 1843), když konstatoval, že tzv. lidská práva (
droits de l’homme
) na rozdíl
od práv občana nejsou ničím jiným než právy členů měšťácké společnosti, tj. egoistic-
kých lidí, oddělených od jiných lidí a od společnosti. I když odhlédneme od radikál-
ní filozofické kritiky (z anti-liberálních, kolektivistických pozic), zůstává skutečností,
že navzdory postulátům svobody a rovnosti v praxi tehdy byla lidská práva omezena
na bílé, muže a příslušníky bohatších vrstev.
4
Teprve v průběhu 20. století byla lidská
i občanská práva s postupným odstraňováním majetkového censu, diskriminace žen,
kolonialismu a rasismu přiznána skutečně všem lidským bytostem.
V současné době je s rozšiřováním většiny lidských práv i na neobčany (cizince,
apatridy a uprchlíky) méně významné odlišování občanských práv. Navíc vzniká ales-
poň na úrovni mezinárodních dokumentů nový terminologický problém, spočívající
v rozlišení tradičních občanských práv od práv občanů ve smyslu Charty základních
práv EU.
. Univerzalita lidských práv
Navzdory pokroku dosaženému na mezinárodní úrovni od r. 1945, kdy byla ochra-
na lidských práv zařazena jako jeden z cílů Spojených národů do Charty OSN, přes
Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948), řadu mnohostranných lidskoprávních
úmluv přijatých na úrovni univerzální a regionální (zejm. na evropském a americkém
kontinentu) až po Vídeňskou deklaraci (1993), zůstává otázka univerzality dodnes
spornou otázkou.
5
Ačkoliv někdy bývá Světová konference o lidských právech (Vídeň, 1993) bývá po-
pisována jako ostrý střed západních států a „nezápadního světa“ (zejm. Číny a islám-
ských zemí), ve kterém se Západ dostal do defenzívy a utrpěl porážku,
6
přesto tam
přijatá Vídeňská deklarace a Akční program vychází z principiálního uznání a potvrze-
ní, že „všechna lidská práva se odvozují z důstojnosti a hodnoty vlastní lidské bytosti
(inherent in the human person)
a že lidská bytost je centrálním subjektem lidských práv
4
Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 12-13.
5
Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.:
The Law of International Human Rights Protection
, Oxford: Oxford
University Press, 2009, s. 19-20.
6
Viz HUNTINGTON, S.P.:
Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu
, Praha: Rybka Publishers,
2001, s. 229-231.