SLP 01 (2013)

Kromě toho může být univerzalita lidských práv prosazovaná cestou budování

konsensu, který nevyžaduje, aby se jednotlivé kultury vzdaly své jedinečné povahy.

Teoretický model nabízí John Rawls se svou teorií „překrývajícího se konsensu“ (

over-

lapping consensus

). Tato teorie řeší otázku, jako může být utvořena jednotná, uspořáda-

ná společnost při existenci plurality hodnot. Argumentuje, že k tomu stačí minimální

konsensus při souběžné existenci jednotlivých doktrín, které ze své vlastní perspektivy

podporují určitou politickou koncepci.

Podle tohoto přístupu k univerzalitě lidských

práv jediné, co lze realisticky požadovat je, aby specifické kulturní tradice byly schopné

se přihlásit k určitým lidskoprávním normám ze své perspektivy. Ideální situace je sa-

mozřejmě v případě, pokud odlišné tradice přijímají lidská práva ze stejných důvodů.

Podstatně křehčí, ale dostatečný je konsensus tehdy, když podpora pro určitá lidská

práva vychází z různých důvodů (kvůli odlišným kulturním tradicím), ale tato práva

nejsou neslučitelná s hodnotami a pravidly dané společnosti.

To, zda a do jaké míry je tato legitimizační strategie úspěšná při prosazování uni-

verzality lidských práv, ukáže teprve budoucnost. Je zde nicméně ještě další argument,

který může mít význam z hlediska akceptace lidských práv v rozvojovém světě. Souvisí

s tzv. pyramidou lidských potřeb a jejich postupném uspokojování. Z rozdílných spo-

lečenských podmínek se dá pochopit, že v těchto zemích (především Asie a Afriky) jde

většině lidí o uspokojení základních (primárních) potřeb, často holého přežití, čemuž

odpovídá důraz na práva hospodářsko-sociální.

Avšak s růstem bohatství, vzdělanosti

a informačních technologií i v těchto zemích (nebo aspoň některých z nich) je možné

předpokládat také vyšší zájem o uspokojování sekundárních potřeb, a tudíž větší důraz

na osobní svobodu a práva občanská a politická.

ͯ. Jednota lidských práv na základě povinností států

Třebaže starší teorie zdůrazňovaly tři generace lidských práv (terminologie zavedená

v 70. letech českým expertem žijícím ve Francii, Dr. Karlem Vasakem), v současné

době je považované dělení lidských práv na občanská a politická (1. generace), hos-

podářsko-sociální (2. generace) a kolektivní práva (3. generace) za překonané. Z mo-

derního přístupu Vídeňské konference (1993), podle kterého všechna lidská práva

jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně podmíněná a propojená, vyplývá jiné pojetí.

To je založeno na několika povinnostech států, které se vztahují ke všem právům bez

rozlišení generací.

Ve vztahu k lidským právům mají státy povinnost je respektovat (

obligation to re-

spect

), naplňovat (

obligation to fulfil

) a chránit (

obligation to protect

). Povinnost dodr-

žovat či respektovat lidská práva zavazuje stát zdržet se zásahů do práv jednotlivců. Tak

například právu na život odpovídá povinnost státu nikoho svévolně neusmrtit, právu

Viz RAWLS, J.:

Political Liberalism

, New York: Columbia University Press, 1996, s. 133.

Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 27.

Srov. MARŠÁLEK, P.: op. cit., s. 83.

Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 23-24.