17 / 124
15
práva, který se má aplikovat v určité situaci, to nemusí být vždy jasné. Vysoký stupeň
obecnosti lidských práv provází i značná obsahová neurčitost. Lidská práva operují
často s neurčitými pojmy, které musejí být předmětem interpretace, která je pak zá-
vazná. To vede k tomu, že se sociální moc přesouvá od normotvůrce (v mezinárodním
i vnitrostátním právu) k orgánům aplikujícím právo.
27
V praxi jde o nejvyšší (ústavní)
a mezinárodní soudy, které rozhodují o skutečném obsahu lidských práv.
Příkladem může být Evropský soud pro lidská práva a pojem ponižující zacházení
v čl. 3 (zákaz mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání) Evropské
úmluvy. Při posuzování tohoto pojmu v případu
Tyrer
ESLP konstatoval, že „zhodno-
cení je, z povahy věci, relativní: závisí na všech okolnostech případu a zejména na po-
vaze a kontextu trestu samotného a způsobu a metody jeho výkonu“.
28
Klasickým příkladem neurčitosti je také právo na život v čl. 2 Evropské úmluvy.
I když se poměrně přesně vyjadřuje k trestu smrti a dalším restriktivně formulovaným
výjimkám ze zákazu zbavení života, neurčitost spočívá v nejasnostech týkajících se
začátku a konce života. Jinak řečeno, neurčitost se týká toho, zda toto právo vylučuje
nebo připouští potraty (abortion) nebo euthanasii. Orgány Evropské úmluvy se vždy
vyjadřovaly velmi opatrně ohledně počátku života a důsledků plynoucích z práva na ži-
vot. I když se někdy připouští, že čl. 2 do určité míry může chránit i nenarozený život
(plod), dotčená práva a zájmy byla vždy vážena navzájem a rozumným způsobem.
29
To samé platí do značné míry i pro konec života, kde hodnota života, který má být
chráněn, může a musí být vážena oproti jiným právům dané osoby.
30
Zde však ESLP
zaujal jasnější stanovisko v hodně diskutovaném případě
Pretty
, kde ve věci euthanasie
judikoval, že čl. 2 Úmluvy se netýká kvality života či práva jednotlivce naložit se svým
životem, jak uzná za vhodné, tudíž ani nezaručuje právo na smrt.
31
Obsahová neurčitost lidských práv však neznamená, že judiciální orgány mohou
svévolně určovat jejich obsah. Postupují podle pravidel výkladu, v případě mezinárod-
ních instrumentů pak podle pravidel výkladu mezinárodních smluv kodifikovaných
v článcích 31-33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969), popř. pojmů a pravidel
výkladu specifikovaných ve své dřívější judikatuře.
32
Velmi důležité místo doktrína míry posuzovací volnosti (
margin of appreciation
)
smluvních států. Ta představuje určité sebeomezení ESLP a vychází z uznání, že vni-
trostátní orgány mají lepší znalosti místních okolností a podmínek, a tak „díky jejich
27
Ibid., s. 133.
28
Tyrer v. UK, 1978, Series A, No. 26, s. 15.
29
Srov. VAN DIJK, P., VAN HOOF, F.:
Theory and Practice of the European Convention on Human Rights
,
Antwerp, 1990, s. 220.
30
Ibid., s. 220-221.
31
Pretty v. UK, Appl. No. 2346/02, rozsudek z 29. 4. 2002, ESLP 2002-III.
32
Blíže srov. ŠTURMA, P.: Interpretace Evropské úmluvy o lidských právech v judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva. In: Gerloch, A., Šturma, P. a kol.:
Ochrana základních práv a svobod v proměnách
práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu
, Praha: Auditorium, 2011,
s. 349 an.